Spíše než o kovech samotných je ale její práce o kouzlu z nich vytvářet krásné věci, které dělají druhým radost.

Kdo z vaší rodiny se oborem zlatník začal zabývat jako úplně první?
Prvním zlatníkem u nás byl můj dědeček, od něj ta tradice začíná.

Kolik členů rodiny se téhle činnosti věnuje?
V tuto chvíli se zlatničinou zabývám pouze já. Můj strýc v tomto řemesle pracoval celý život, ale teď už je nějakou dobu v důchodu.

Co je podle vás na zlatničině nejhezčí,  co vás na tompřitahuje?
Nejvíce mě baví to kouzlo samotné výroby. Na začátku je tou pouhý plech nebo drát. Postupně ale vyřezáním, tvarováním, pilováním, pájením, smirkováním a leštěním dostane finální podobu.Vše je ruční práce – a to mě baví. A navíc je na té práci krásné to, že pokaždé vyrobím něco jiného, a že s tím vždycky někoho potěším.

Na jakých školách kdo z rodiny studoval? Byly totožné?
Můj dědeček, můj tatínek, můj strýc, moje sestřenice a já jsme všichni vystudovali Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově. Všichni  kromě mého tatínka obor zlatník. Můj tatínek obor umělecký kovář.

Může se na vás obrátit i člověk, který chce vyrobit originální šperk podle vlastního  návrhu?
Určitě ano, často za mnou přijdou lidé, kteří mají svou představu, nebo si najdou nějaký obrázek šperku, který by si chtěli nechat vyrobit. Mám ráda takové zákazníky, kteří vědí co chtějí, a já jim tu jejich představu můžu zhmotnit.

Navrhujete  šperky i vy sama či někdo další z rodiny?
Samozřejmě, k mojí práci to patří. Když přijde zákazník, který chce nový šperk, ale nemá představu, tak se společně snažíme něco vymyslet. Ale i když vyrábím do našeho krámku, tak se vždycky snažím vymyslet něco nového. Vyrábím také šperky do mého internetového obchůdku, a tam si můžu dovolit popustit uzdu své fantazii. Jsou to většinou originální stříbrné, hravé kousky s polodrahokamy různých barev, tvarů a velikostí, inspirované přírodou a vším kolem nás.

Vaše práce ale není jen o výrobě šperků.
To je pravda. Je také o opravách šperků. Jde jak o klasické opravy, ale také kolikrát o záchranu nějakého letitého šperku, ke kterému má majitel citovou vazbu. Často se mi povede šperk zachránit a dostat do takového stavu, aby byl zase dlouhou dobu nositelný.

Jaké šperky teď nejvíce frčí?
V poslední době hodně frčí šperky z bílých kovů – stříbra, bílého zlata a oceli. Ale po dlouhé době se vrací do obliby růžové zlato. Klasikou  zůstává žluté zlato. Záleží na vkusu každého z nás. Důležité je, aby si nás šperk našel, něčím nás oslovil a podtrhl naší osobnost.

Nějaký zajímavý zážitek týkající se vaší profese?
Těch zážitků je hodně, většinou se týkají výroby na zakázku. Někdy jde opravdu o zajímavé kousky. Například teď mám v trezoru mléčný zoubek vnoučka jedné zákaznice, který budu zasazovat do zlaté klícky, aby ho mohl nosit na krku. A to mě baví. Nebo výroba náušnice do pupíku pro mojí sestřenici podle její představy, a její následná „instalace do břicha. Návrhy tetování pro moje  kamarádky – na žádost návrhu jsem jim záhy předložila celý vzorník.

Byla volba stát se zlatnicí od prvopočátku jasná, nebo jste chtěla být i někým jiným?
Jako každá malá holka jsem chtěla být princeznou, letuškou, kadeřnicí… Postupem času jsem s taťkou jezdila do jeho práce v muzeu, pozorovala ho při práci, hodně jsme malovali a kreslili, vyráběli jsme jednoduché šperky ze dřeva nebo kůže. V sedmé třídě jsem začala jezdit do Mladé Boleslavi k akademickému malíři Stanislavu Kovářovi na malbu a kresbu. Tomu vděčím za to, že mě připravil na talentové zkoušky na SUPŠ v Turnově. V té době koupili mí rodiče v Bělé pod Bezdězem domeček, ve kterém vybudovali a v roce 1991 otevřeli zlatnictví. Za to bych jim ráda touto cestou poděkovala. Díky nim můžu dělat práci, kterou mám ráda.

Jak kloubíte práci s rodinou, a jak vaši práci rodina vnímá?
V poslední době to je docela náročné, protože máme s přítelem tři děti. Nejstarší Bětce je devět let, Marušce osm a nejmladší je roční Pepíček. Protože mám zákazníky, kteří se ke mě vrací, nebo jezdí i z jiných měst a já jim chci splnit jejich přání, nenastoupila jsem na mateřskou  dovolenou a prakticky pracuji nepřetržitě. Jen v té práci trávím méně času. Každé všední dopoledne, někdy večer nebo o víkendech. Děti za mnou do práce často chodí a snaží se občas taky něco vytvořit. Myslím, že mají k mojí práci hezký vztah a do budoucna by bylo pěkné, kdyby třeba jedno z dětí v mé práci pokračovalo. Ale to ukáže čas…

Najdete si vůbec čas na relaxaci?
Největší relax by pro mě bylo v kuse prospat celou noc. Ale jinak je pro mě relax čas strávený s rodinou. Výlety, dovolená, večeře s přáteli, kafe s kamarádkou, víno s přítelem na terase, nebo sauna. Ráda si přečtu pěknou knížku, ráda si jdu občas zacvičit, ráda pletu. Práce je pro mě určitě koníčkem a často si do ní jdu odpočinout od běžných denních povinností.

Když někdo prodává knihy, obdarovává své blízké nejčastěji právě nějakou knihou. Je to u vás podobně? Tedy zlatem?
Není to pravidlem, ale když se najde vhodná příležitost, tak daruji šperk.

Pohled Terezčiny maminky…

Prvotní vliv na Terezku zřejmě mělo, že vyrůstala jako malá přímo na zámku v Ratibořicích,kde její otec pracoval jako kastelán a restaurátor. Později s tatínkem chodila na návštěvu do muzea. Navíc pozorovala, když maloval obrazy, nebo pracoval v kovárně. Chodili spolu do přírody malovat a pozorovat barvy. Protože ji malování bavilo a od malička byla hodně pečlivá,rozhodli jsme se společně, že by      mohla zkusit vystudovat stejnou školu jako její otec. Že zvolila obor zlatnice, byla její volba. Navíc se nám podařilo koupit a zrenovovat domek v Tyršově ulici v Bělé pod Bezdězem, kde jsme jí zařídili dílnu a otevřeli zlatnictví, kde nyní pracuje.

Kdo všechno byl v rodině zlatník?

Dědeček byl zlatník, ale bohužel zemřel dřív, než se Tereza narodila. Strýc je také zlatník, pracoval v Granátu v Turnově, nyní je v důchodu. Její sestřenice je také zlatnice a v současné době učí na SUPŠ v Turnově. Tatínek Josef Kukaň je umělecký kovář a restaurátor starožitností. Pracoval v Uměleckých řemeslech, Národním muzeu v Praze jako správce sbírek historického oddělení a v muzeu v Mladé Boleslavi jako restaurátor. Poté jako soukromý podnikatel – restaurátor pro soukromníky, muzea i galerie. V poslední době se rád věnuje svojí původní profesi uměleckého kováře a převážně tvoří plastiky. Mimo jiné rád maluje, čímž se odreagovává od svojí profese restaurátora. V roce 1999 vydal Slovník výtvarných umělců Mladoboleslavska, který byl celý publikován v knize Malíři Mladoboleslavska.