Jak těžce se to vyslovuje: Už tady není…

Jsou chvíle, kdy běhá mráz po celém těle. Ta chvíle nastala právě teď. Zastavila se a sílí. Každé písmenko, které posílám do tohoto článku, ve mne vyvolává nepříjemné mrazení.

Když jsem se před chvílí tu zprávu dozvěděl, polknul jsem.

Když teď píšu, je to ještě horší. Ta myšlenka, že už ho nikdy neuvidím, je děsivá.

Zemřel Josef Donát. Zemřel Pan Donát.

Ten chlap, o kterém jsem při jeho životním výročí psal, že byl oním, kdo mi nechal poprvé nakouknout do novin. Do pořádných novin. Do deníku. Do Boleslavského deníku.

Myšlenky mi stávkují. Nejraději bych o něm napsal stohy písmenek, ale najednou to nejde. V hlavě mi naskakuje zmatek myšlenek. Vzpomínek. Potkání.

Vidím ho na nějakém okresním fotbalovém plácku. Jak stojí v řadě dalších fandů u zábradlí. Z náprsní kapsy si vytahuje složený papír. Z kapsy u kalhot tužku a něco si píše. V pondělí jsem si pak přečetl spoustu drbů, o kterých jsem si tehdy myslel, že do novin nepatří.

Až později, když jsem „povyrostl", jsem pochopil, že to byly přesně zprávy, které hltáme. Které máte rádi. O kterých se bavíte u piva. V hospodě. V konzumu. Na rohu ulice. Obyčejné věci, kterých si všiml každý. Ale jen on je dokázal zachytit. A vtisknout je do historie.

Jeho složený papírek byl pro mne vzorem. Už dvacet novinářských let mám ten papírek v mysli. A snažím se to občas taky tak praktikovat.

Vídal jsem ho na všech akcích – sportovních, společenských, kulturních. Už se nepotkáme. Už tam nebude.
I

když si říkám, že tu někde mezi námi bude pořád. S tím svým papírkem v kapse tady bude kolem nás šustit. Jen ho neuvidíme. pořád. Pořád tady bude nad námi bdít.

A pořád nás bude nenápadně šťouchat: „Jiří, víte, že támhle bylo tohle a stalo se tamto?" Ty jeho štípance mi budou chybět. Budou chybět každému čtenáři Boleslavského deníku. Budou chybět nám všem.

Jsou lidé, kteří odcházejí a nikdo si toho ani nevšimne. Když ale odcházejí ti, kteří za něco stáli, měli bychom poděkovat celému světu, že nám dal šanci se s nimi potkat.

Já za tu možnost potkat pana Donáta jsem osudu vděčný. Možná bych se bez něho jednou novinářem stal tak jako tak. A tuhle nenáviděnou a tolik milovanou práci bych stejně dělal. Jenže bez něho by to nebylo ono.

Pan Donát není. Včera umřel. Ruku mu už nepodám, tak mu vzkazuji do novinářského i toho normálního nebe: Mějte se tam fajn, pane Donáte. A přeji vám, tam nahoře, příjemný den.

Mrazení neustává. Jen se přidaly slzy v očích.
Ta myšlenka, že už tady není, je hrozně divná…

Josef Donát zemřel ve čtvrtek 4. června, poslední rozloučení s ním se uskuteční v úterý 9. června ve 12.45 na Novém hřbitově.

Čest jeho památce!