Jan Touš, dlouholetý učitel, v hradišťském volnočasovém centrum zavzpomínal na to, jak se jeho rodině žilo ve městě v minulých letech. Rod zde zakořenil už v roce 1808 a dal Hradišti řadu významných představitelů.

V rodině Toušových se tradovalo, že se všichni čas od času sešli u prarodičů a vyprávěli si. Děti samozřejmě nebyly stranou. Naslouchaly příběhům, které se vázaly nejen k historii, ale také současnosti.

„Jednou zřejmě mého otce napadlo, že by bylo dobré, kdyby vzpomínky někdo sepsal. Za války si vzal k sobě dědu a začal ho zpovídat a zapisovat," sdělil Jan Touš před začátkem vyprávění.

Vznikl elaborát, v němž si dnes můžeme přečíst, jak byl jeho děda příslušníkem rakouskouherské armády a poté ruským legionářem na Sibiři. Jan Touš dal příběhům název – Moje válečná a sibiřská anabáze 1914 – 1920.

„Děda se narodil v roce 1877 a vyučil se pekařem. Tohle řemeslo vykonával prakticky jenom na vojně. Díky tomu se tam měl možná trochu lépe," pokračuje letitý kantor.

„V neděli dne 26. července 1914 právě o naší svatoanenské pouti byla vyhlášena válka proti Srbsku. Byl jsem jako voják zařazen v první výzvě, a proto jsem musel nastoupit vojenskou službu," četl Jan Touš ze vzpomínek tehdy sedmatřicetiletého dědečka.

Rozloučil se s matkou a narukoval

Druhý den odpoledne byl již připraven na odchod. Nejdříve se šel rozloučit se svou matkou, která bydlela na výměnku u jeho bratra v domě číslo 730 v ulici Na Příkopech. „Matku jsem toho dne spatřil naposled, neboť když jsem se ve dvacátém roce vrátil domů, byla již mrtvá. Pravil jsem jí, jdu se s tebou rozloučit, odpoledne narukuji do války," píše se ve válečné a sibiřské anabázi.

Pak ji políbil na čelo. Ona rozčilením a zármutkem nemohla ani promluvit a nebyla schopná pohybu. Poté se rozloučil s dětmi a manželkou. Odpoledne již nastoupil v kasárnách v Turnově, podrobil se lékařské prohlídce a následně oblékl uniformu rakouského vojáka. Sloužil u desátého domobraneckého pluku. „Měl jsem ale přece jen trochu štěstí. Jako pekař jsem byl ještě s několika muži přidělen do vojenské pekárny v hubálovském mlýně. Tam mě navštěvovala rodina, nebo i já jsem za nimi na krátko přišel domů," zní z úst Jana Touši.

Netrvalo ale dlouho a v půlce týdne byli vojáci odvedeni do Turnova. Kráčeli pomalu po silnici. Jen na pár minut se zastavili u sochy svatého Antonína V Lípách. Došli až na rozcestí u topolu, kde odbočovala polní úvozová cesta k přívozu na Jizeře u Hubálova.

„Co jsem tehdy prožíval, lze jen těžko popsat. I vy, děti, třebaže jste byly malé, jste byly zaražené, o mamince ani nemusím povídat. Čas však nečekal. Naposledy jsme se objali. Vy jste stáli pod stromem a pozorovali jste nás. Vzdálenost se prodlužovala, neustále jsme se po sobě ohlíželi až do chvíle, než jsem se ztratil. Rozdělení trvalo dlouhých šest let," popisuje vojenský pekař v rodinné kronice.

Jak Jan Touša zmínil, děda bojoval v Přemyšlu, v pevnosti, která byla obklíčena ruským vojskem a v roce 1915 se vzdala. Tím se dostal do zajetí a nakonec vstoupil do legií.

Měl neskutečnou paměť

„Měl neskutečnou paměť. Znal Hradiště jako své boty. Vyprávěl nám nejen o válečných bojích, ale také o místních učitelích, protože jeden čas byl i školníkem. Na pekařinu rezignoval, protože se mu nechtělo ráno brzy vstávat. Z tohoto prostředí věděl spoustu věcí. Jenže, když je nezapíšete, jako by se nic nestalo," prozradil na svého dědu.

Život spjatý s rodným krajem aneb mé Mnichovo Hradiště. Tak se jmenují vzpomínky, které na více než čtyřiceti stránkách sepsal otec Jana Touši. Nejraději mluvil o tom, kde kdo bydlel, jakou měl přezdívku či co zvláštního a zajímavého se mu přihodilo.

„To už je ale pasé, protože tyto příběhy už nestihl napsat. V elaborátu jsem našel ale povídání o ulicích. V naší poříčské ulici bydleli tři zemědělci a nadělali zde dost nečistoty, proto dali lidé ulici hanlivý název Pos…á, který se běžně užíval," zaznamenal otec Jana Touši. Při besedě pamětníci kývali a ujistili, že označení se používá dosud.

Poznamenal také, že zrovna tak všichni tři zemědělci Mikešové, Karel, Antonín a Josef, měli pro lepší rozlišení přízviska a ta se užívala zcela obecně – Guston, Fintil a třetího si nezapamatoval.

Každý starousedlík měl v Mnichově Hradišti svou přezdívku. Například zemědělec Josef Pelikovský se jmenoval Šikovný, krejčímu Tůmovi z Poříčské se říkalo Král, jiný Tůma si vysloužil jméno Bonbón, děda Antonín, co by ve městě osoba známá a dosti svérázná, měl dokonce přezdívky tři, jedna z nich byla Apoštol.

„Získávali je kvůli svému vzhledu, jednání či způsobu života. U mého dědy přezdívky vycházely z toho, že měl statnou postavu, nosil dlouhý plnovous a byl hrdý na vojenskou minulost, kdy prodělal válečné tažení v Itálii roku 1866," píše ještě otec Jana Touši ve svých vzpomínkách.

Ani Jan Touša se od předků neodlišuje. Také on začal psát své paměti. „Aby mi nikdo nemohl říct, že to není úplné, tvořím je rozvláčně. Moje rodina může dosvědčit, kolik času sepisování věnuji," řekl během vypravování s tím, že v současné době už vlastní historii zaznamenal ve čtyřech dílech na celkem pěti stech stránkách. „A to zdaleka ještě není celé, zatím jsem v roce 1990," dodal s úsměvem.