Desátá už dávno minula, ale se startem první dvojice se nikam nespěchá. Je sobota, letos ani není mrazivo jako vloni a svařené víno se právě zahřálo na ideální teplotu. Zkrátka pohoda. Borové klády i špalky vyrovnané na improvizovaném sportovišti tráví poslední minuty v poklidu. Hlavní rozhodčí Bohuslav Šimáček ale bere do ruky stopky a zahajuje instruktáž: „Žádný běhání se sekyrou. Někdo na to upadne, a to by nebyla legrace," upozorňuje s vážnou tváří.

V nedalekém domku je pro jistotu na příjmu zdravotní sestra, se kterou jsou organizátoři smluveni, že ji v případě nutnosti zburcují. Její zásah ale dosud ještě nebyl potřeba a letošní ročník nebude výjimkou. Drtivá většina závodníků totiž vzbuzuje dojem, že se dřevorubectvím živí.

„Plyn tu nemáme, takže všichni topíme dřevem. To je ten nejlepší trénink," poznamenává Josef Kudrnáč, který je spoluautorem myšlenky dřevorubecké soutěže a na kontě už má dvě prvenství.

O hromadu chvojí, která zbyla po přípravě dřeva na soutěž a v dubnu poslouží jako základ hranice o čarodějnicích, je opřená pěkná řádka sekyr a také dlouhých kaprových pil. Závodníky totiž čekají tři různé disciplíny, které prověří jejich rychlost a sílu, přesnost a také schopnost spolupracovat. Přehlídka nástrojů ale příliš pestrá není, takřka celá ves se zhlédla v jedné konkrétní značce, na kterou nedá dopustit.

„V jednom z uplynulých ročníků jsem si udělal takový soupis výsledků, ze kterého bylo na první pohled jasné, že s těmi značkovými sekyrami se prostě dosahuje výrazně lepších časů než s obyčejnými železnými. Je to úplně jiné sekání. Už padl i návrh uspořádat jeden ročník jen s železnými sekyrami, ale bojíme se, že by nám nepřišli lidi," zamýšlí se Šimáček.

„Letos se nás sice sešlo o několik dvojic míň, takže musíme poděkovat za sponzorský dar obci Boseň a panu hostinskému, který nás podaroval deseti litry svařáku," dodává Milan Kudrnáč a jde se do akce.

Dřevorubci, dřevorubkyně a dokonce i dřevorubčata jsou již připraveni a začíná první disciplína sekání klády napříč. A jsme svědky prvních šokujících výkonů. Například bezprecedentní likvidace dřeva v šesti vteřinách, o kterou se postará paradoxně jeden z nejmladších účastníků. Potlesk a uznání rodičů, kteří rovněž soutěží, je samozřejmostí. Ne každému ale stačí několik dobře mířených seků.

„Nestěžujte si, všechno je to ze stejnýho dřeva," klidní remcaly organizátoři.

První část soutěže je uzavřena a přichází přestávka na občerstvení. Tentokrát už se servíruje i kýta, na kterou nenechavci chodili zírat už po desáté. Podle spokojeného pomlaskávání je znát, že péče o maso se chopil odborník. Také dámy, které připravují horké nápoje, jsou v jednom kole a přispívají k všeobecné spokojenosti.

A jedeme dál! Sekání na přesnost. Úkolem je s pořádným rozmachem zasáhnout předepsanou osu špalku. Někteří volí raději pomalejší rychlost, čímž si od sousedů vyslouží nelichotivé poznámky, jiní dřevo efektně přeseknou. Měří se odchylka od osy. Jednoznačnou rekordmankou se stává paní Stuchlíková, která se odchýlí o necelý milimetr, a mnohým tak vyrazí dech.

S blížícím se koncem soutěže je fandění stále silnější a nasazení vyšší. Vrcholí při řezání dvoumužnou pilou.

Vítězi pátého ročníku, a tedy i hlavní trofeje, kterou je putovní špalek se zaseklou miniaturní sekyrkou a štítky se jmény předcházejících šampionů, se stává Josef Kudrnáč s manželkou Janou. Druhé místo obsazuje Jan Finger s Milanem Svobodou a na třetím místě stane Bohuslav Šimáček a Alenou Šimáčkovou.

Ceny jsou rozdány, dřevo rozsekáno a začíná trénink na další rok. Plynovod, jak už bylo řečeno, totiž na Zásadku nevede a zima ještě nekončí.