Občanské sdružení MÁTA je sdružením náhradních rodin Mladoboleslavska. Jeho členkou, a zároveň i pěstounkou, je Gabriela Adášková, která odpovídala na otázky Boleslavského deníku.


Proč vzniklo občanské sdružení MÁTA?
Očanské sdružení MÁTA sdružuje pěstounské a náhradní rodiny regionu Mladoboleslavska. Sdružení založily tři pěstounské rodiny. Důvodem byla hlavně potřeba společně se setkávat a sdělovat si zkušenosti s výchovou přijatých dětí, protože sdělená starost je poloviční.
Dalším důvodem byla možnost získávat finanční prostředky z grantů a od sponzorů.

Jak spolupracujete s pěstounskými rodinami?
MÁTA pomáhá náhradním rodičům při řešení specifických problémů ve výchově a vzdělávání dětí různých etnik, handicapů i věku.
Snažíme se také vzdělávat v dané problematice. Pořádáme besedy a semináře s odborníky a psychology, pořádáme pravidelná setkání a víkendové pobyty.

Sháníte nové pěstouny?

Dalším cílem je propagovat pěstounskou péči a vyhledávat nové náhradní rodiče. To je myslím běh na dlouhou trať, protože zájem o pěstounství, nebo chcete-li náhradní rodičovství, je malý, veřejnost má o náhradním rodičovství mnohdy zkreslené představy, o této problematice se téměř nehovoří. Pěstounské rodiny se setkávají s nepochopením, zůstavají se svýmy problémy sami a uzavírají se před okolím. Navíc v dnešním světě, kdy se ztrácí původní smysl a funkce rodiny, je tato jejich odlišnost, návrat k rodičovství jako hlavnímu smyslu života, považována spíše za bláznovství nebo za snadné a bezpracné obohacení.

Kolik pěstounských rodin je ve vašem sdružení?

Sdružení má šest členů z řad pěstounů a dva členy nepěstouny.

Máte otevřené dveře pro každou rodinu?
Ano, našich akcí se může zúčastnit kdokoliv. Snažíme se zvát i rodiny s vlastními dětmi, které mají například výchovné problémy, abychom se poznali a měli navzájem možnost se o sobě dozvědět víc, a tak se lépe pochopit.

Jaké jsou podmínky pro to stát se pěstouny?

Pěstounem se může stát vpodstatě každý zdravý a bezúhonný dospělý jedinec nebo maželský pár, který si podá žádost a absolvuje psychologický pohovor. Podrobnější informace podá zájemcům Oddělení sociálně právní ochrany dětí na Magistrátu města Mladá Boleslav.
Především by to ale měl být člověk, který má kladný vztah k dětem a je ochotný přijmout dítě i s jeho nedostatky a odlišnostmi, bez nároku na vděk a slova díků.

Jaká je situace na Mladoboleslavsku? Stoupá počet pěstounských rodin?
Z informací, které máme, náhradních rodin nepřibývá, spíše naopak. Chybí například profesionální pěstouni – lidé starající se přechodně za peněžní odměnu o děti, které by jinak musely být umístěny v dětském domově.

Manželé Adáškovi mají doma šest dětí, z toho čtyři v péči

My s manželem máme čtrnáctiletého syna a jedenáctiletou dceru.
V roce 2002 jsme si do pěstounské péče vzali ročního chlapce.
V roce 2004 k nám přibyl poloromský sedmiletý chlapec.
A v roce 2006 jsme se rozrostli o dva poloromské sourozence – čtyřletého chlapce a pětiletou dívku.
Děti spolu vycházejí celkem dobře, dá se říct, že se chovají jako normální sourozenci. Někdy se mají rádi, jindy se nesnášejí…
Oproti nám dospělým dokázaly přijmout nové a další sourozence bezprostředně a v pohodě.
Dokonce nejstarší biologický syn má k přijatému, dnes už sedmiletému, bráchovi hezčí vztah než k vlastní sestře…
S dětmi jsme o tom, že přijmeme děti z dětského domova, mluvili odmalička, takže to přijaly naprosto přirozeně a bez větších problémů.
My s manželem jsme péči o přijaté děti pojali jako kterékoliv jiné zaměstnání, pomáháme si navzájem, děti se podílejí na chodu domácnosti a práci kolem domu.
S okolím a sousedy zatím problémy nemáme, přijali nás celkem dobře. V okolí jsou naštěstí smíšené rodiny-romské a bílé, takže naše děti nejsou taková atrakce. Děti jsou zdravé, bez větších problémů.
Jsme moc rádi, že poslední dobou vznikají organizace podporující pěstounskou péči a povědomí o ní. Naše rodina například spolupracujeme s Nadací Rozum a cit a s Nadací Naše romské dítě.
Pravdou však je, že přijaté děti mají svá specifika, museli jsme díky nim úplně změnit výchovné postupy. Co platilo na biologické děti, vůbec neplatí na přijaté. Prostě si prošly těžkým obdobím v raném dětství, někteří si pamatují i biologické rodiče, zažili ústavní výchovu. Ta, byť sebelepší, nemůže nikdy nahradit fungující normální rodinu. S tímto osudem se budou potýkat celý život, my jen budeme doufat, že se se svou minulostí vypořádají co možná nejlépe, k jejich dobru. Budeme se snažit je pochopit a pomoci jim, ať už se v budoucnu rozhodnou jakkoliv.
Budeme považovat za úspěch, když si najdou práci, která je bude těšit a budou vést plnohodnotný život.
Zkrátka pěstounství je pro každého, kdo touží pomoci dětem z čistého srdce. Je to však cesta plná dobrodružtví.