Středeční odpoledne je víceméně stejné jako každý jiný den. Jen s tím rozdílem, že konečně přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Krátce po třinácté hodině jsou na základně záchranné služby v Laurinově ulici v Mladé Boleslavi všechny sanitky. Během denní služby zatím museli záchranáři vyjíždět devětkrát. Slouží se zde dvanáctihodinové směny. Výměna stráží je v sedm hodin večer.


„Tak vy budete jezdit s námi?“ ptá se mě hned v úvodu primář mladoboleslavské záchranky Jaroslav Ďurčovič. Souhlasně přitakávám a sám už se nemůžu dočkat, až konečně vyrazíme zachraňovat životy. „Co když se zabijete?“ straší primář. Ale co by novinář neudělal pro zajímavý článek? Naštěstí podle jeho slov nejsou nehody sanitek ničím častým. Zároveň doufám, že tomu tak bude nejen až pojedu já, ale i dlouho poté.

Zatímco s primářem a vrchní sestrou probíráme fungování záchranky, z vedlejší místnosti je neustále slyšet vyzvánění telefonu. Na dispečinku sedí čtyřiadvacet hodin denně dvě dispečerky. Také zde se střídají po dvanácti hodinových směnách. Přijímají tísňové výzvy nejen z Mladoboleslavska, ale i Mělnicka. Oba okresy totiž mají jeden dispečink. Všichni volající se tak vždy dovolají do Mladé Boleslavi, odkud následně dispečerky vysílají záchranky na místo událostí.


Během naší první hodiny zatím stále sedíme všichni na základně. Na Mladoboleslavsku je klid. To samé se ale říct o Mělnicku nedá. Většina telefonátů je právě odtamtud. A sanitky z Neratovic a Mělníka vyjíždí prakticky každou hodinu. Po dvou hodinách strávených na záchranné službě to pomalu vypadá, že se žádného výjezdu snad ani nedočkám.

close zoom_in

Vražedná doprava

Petr Kolínský jezdí se sanitkou v Mladé Boleslavi už sedm let. Má za sebou tisíce kilometrů a přiznává, že jízda přes Boleslav je často doslova vražedná! „Když skončí Škodovka, je to tady kritické. Člověk musí mít dvě oči v zadu a čtyři vepředu, do křižovatek vjíždět hodně opatrně, ne-li skoro zastavit,“ říká.


Často nepomáhají ani modrá blikající světla a houkačka. Řidiči sedící za volantem se řvoucím rádiem často ani nevědí, že se k nim z některé ze stran řítí sanitka. Ale většina řidičů je podle záchranáře Kolínského slušná a před sanitkou se snaží co nejrychleji uhnout a umožnit jí volný průjezd ulicí.
Udržet ale nervy na uzdě nejde vždycky. „Nenamíchne mě, když houkám a vjede mi tam řidič na zelenou. S tím se musí počítat. Pokud ale já jedu na zelenou a on mi tam vjede klidně z červené, tak to mě opravdu dokáže vytočit! Proběhne pár nadávek, ale musí se to zkousnout,“ popisuje zážitky s bezohlednými řidiči Petr Kolínský.


Nejhorší jsou už tradičně víkendoví a sváteční řidiči – nejlépe s kloboukem na hlavě. Co se od nich dá očekávat, často nikdo neví. Jeden příklad za všechny, u kterého boleslavská záchranka musela zasahovat. Starší manželský pár sjížděl z rychlostní komunikace směrem na Mělník. Tou dobou ale ve směru od Mělníka jel jiný vůz. Starší manželský pár vjel přímo před něj. Střetu se zabránit nedalo. Na místě se oháněl tím, že jim vozidlo jedoucí od Mělníka mělo dát „přednost zprava“. Za vše ale mohl právě tento manželský pár, který nezastavil na značce STOP. Jeho posádku pak museli záchranáři ošetřit.
Nejvíce takovýchto nehod se tak dá tradičně očekávat v období Velikonoc, dušiček a jiných svátků.

Teď už jde o život!

close zoom_in

Na dispečinku záchranné služby v Laurinově ulici v Mladé Boleslavi znovu zvoní telefon. Po vytočení tísňové linky 155 se sem dovolají lidé nejen z Mladoboleslavska, ale i Mělnicka. Tentokráte je volající z Mladoboleslavska a vypadá to, že jde opravdu do tuhého. Je tu výjezd do malé obce poblíž Dolního Bousova. Starší muž tam zkolaboval přímo na zahradě svého domu. Zatímco jedna z dispečerek vysílá na místo posádku rychlé lékařské pomoci, druhá volajícímu pomáhá s resuscitací.

V garáži stojí tři žluté sanitky. Dva nové volkswageny slouží jako rychlá lékařská pomoc – tedy v ní jede řidič, lékař a zdravotní sestra. Třetí vůz je rychlá zdravotnická pomoc – posádka bez lékaře. My vyrážíme prostředním autem. S kamerou se doslova deru na místo spolujezdce. O bílé zdi garáže se odráží modré blikající světlo z majáků. Otevírají se vrata garáže, zároveň také vrata z areálu záchranné služby ven do Laurinovy ulice. Řidič spouští houkačku. Vyrážíme.

Před námije křižovatka U Bičíků. Máme červenou, ale to houkající sanitku zastavit nemůže. Auto jedoucí směrem od Bondy centra stojí před křižovatkou a nechává sanitce volný průjezd. Jak to vypadá z druhé strany? Přes obchody po pravé straně není nic vidět. Řidič přibrzdí a přesvědčuje se, zda všechna auta stojí. Spoléhat na to, že řidiči zastaví, se nedá. Například řidiči, kterým v autě řve hudba, by přijíždějící houkající sanitku nemuseli ani slyšet.

Řidiči jsou vůči houkající sanitce opravdu slušní! Mám-li být upřímný, čekal jsem, že se budeme projíždějícími auty více prodírat. Všichni uhýbají. Máme volný průjezd. Především za železničním přejezdem směrem na Židněves je krásně vidět, jak řidiči v obou směrech jedou div ne za bílou čárou.
První drobné komplikace násčekají na křižovatce u Plaz, kde před námi jedoucí kamion nechce uhnout. Když už jsme od něj jen pár metrů, prudce uhýbá stranou.

Při průjezdu Židněvsí a následně Březnem budí houkající sanitka velkou pozornost. Lidé koukají z oken a za žlutým svištícím autem se otáčí.
Silnice mezi vesnicemi jsou naštěstí volné a na místě jsme tak pár minut. Zhruba uprostřed vesnice se ptáme na cestu. Najít dům u železničního přejezdu, kde v této vesnici jsou asi čtyři přejezdy, není jednoduché. Lidé ale rychle navádí sanitku k správnému místu. Před domem u jednoho z železničních přejezdů už stojí starší muž. „2-5-5, jsme na místě,“ informuje řidič pomocí vysílačky dispečink.

Z postranních dveří sanitky vystupuje lékařka se zdravotní sestrou a poklusem spěchají k muži, který leží vedle zryté zahrádky na zemi. Chvíli na to běží za nimi se záchranářským kufrem i řidič. Vše zdokumentovávám od plotu domku, čímž budím nepříjemnou pozornost mezi sousedy. Že jsem přijel společně se záchrankou, je nezajímá. V jednu chvíli to vypadá, že od nich asi brzy dostanu.

Osmdesátiletý muž už je po našem příjezdu naštěstí při vědomí as lékařskou komunikuje. Čeká ho ale cesta do nemocnice. Pomocí vakuové matrace jej záchranáři společně s dalšími lidmi přenášejí na sanitní nosítka, se kterými se přes zrytou část zahrady nemohou dostat až k němu. Vše sledují sousedi. Podívat se přicházejí i další lidé.

Pacienta čeká další vyšetření v sanitce, připojení na přístroje a vyráží se směr Klaudiánova nemocnice. Tam pána předáváme na interně.
Pro posádku ale práce nekončí. „Musíme ji uklidit a připravit k dalšímu výjezdu. Nikdy totiž nevím, kdy přijde další výjezd,“ vysvětluje zdravotní sestra Helena Pekárková. Úklid se liší podle aktuálního výjezdu. „Někdy ji uklízíme i hodinu. Třeba při bouračce je krev i na stropě. To vše se musí před dalším výjezdem uklidit,“ říká řidič, který zdravotní sestře pomáhá s úklidem.
Vracíme se zpět na základnu. Po zacouvání do garáže se řidič znovu hlásí dispečinku. Taková komunikace probíhá prakticky po celou dobu výjezdu.

Pozor na uzavírky

Také jsem si kladl otázku, co se vůbec honí hlavou posádce záchranné služby při cestě k pacientovi. Záchranáři vždy vědí, k čemu jedou. Podle toho je také nálada v sanitě. Jak přiznávají všichni záchranáři, nejhorší to je, když jedou ke zraněnému dítěti. To je vždy atmosféra v sanitce velmi dusná. Navíc když se ještě sanitka dostane ke spuštěným závorám, atmosféra houstne ještě víc. „Většina našich tras proto vede mimo železniční přejezdy,“ vysvětluje Petr Kolínský.

Podobné je to i s uzavírkami. Každý řidič se při příchodu do práce musí seznámit s aktuálními uzavírkami, které na záchrance aktualizují každý den. I přesto se ale může stát, že sanitka dostane k uzavírce, o které nikdo neví. V tu chvíli nezbývá nic jiného, než rychle hledat jinou cestu.
Znovu čekáme na další výjezd. Ale zákon schválnosti dělá své. Do osmnácté hodiny se žádného výjezdu už nedočkám. Tak trochu to vypadá, že svoji přítomností de facto zachraňuji lidem životy. Raději přesunujeme moji návštěvu na páteční podvečer, kdy má záchranka vždy větší množství výjezdů.

Další den na záchrance

Pátek je co do počtu výjezdů jeden z nejplodnější. Jsou dny, kdy se dispečerky snad ani na chvíli nezastaví. Telefony drnčí jeden za druhým. Jenže ten pátek, co jsem už podruhé dorazil na záchranářskou reportáž, je na dispečinku klid. Všechny sanitky stojí znovu v garáži a tak se pouštíme s dispečerkami do řeči o počtech výjezdů.

close zoom_in

Dnů, kdy se dá počítat s větším počtem výjezdů, je v kalendářním roce vícero. Pomineme-li pátek, jsou to už tradiční svátky. To je asi známé. Novinkou je pro mě ale období úplňku. I tato fáze měsíce totiž ovlivňuje lidi. A možná víc, než si kdo dokáže připustit. V takových dnech a většinou i pár dní před a po dispečerky doslova nestíhají zvedat telefony.

Úplněk byl i 10. dubna. Ten den zemřelo na Boleslavsku pět lidí! V rozmezí asi deseti minut dvě nehody – u sjezdu z rychlostní komunikace R10 narazil kamion do osobního auta. Na místě zemřel řidič. Spolujezdec druhý den v nemocnici. U Čachovic pak mladý řidič narazil do stromu. Další lidé zemřeli ve svých domovech.

„Konečně“ zvoní telefon a já se pomalu připravuji na svůj první páteční výjezd. Pokud tedy nebude volající není z Mělnicka. Není. Ale záchranka přesto nevyjíždí. „Lidé sem volají s nejrůznějšími problémy. Třeba jen pro radu. Vždy jim poradíme, nebo je přepojíme na lékaře, který může i nařídit převoz pacienta do nemocnice k dalšímu vyšetření,“ říká mi jedna z dispečerek. Každý telefonát na záchrannou službu tedy nutně neznamená výjezd sanitky.
Mezi řadou telefonátů, kdy jde lidem o život, se alenajdou i vtipálkové. Na záchrance tak dobře vědí, kdy dětem začínají prázdniny, nebo kdy jim právě skončila škola. Ale problém není jen s dětmi. Najdou se totiž i dospělí, kteří si rádi zavolají na tísňovou linku. Jedna psychicky nemocná žena dokázala takhle dispečerkám volat téměř celou noční směnu. Začala už krátce po sedmé hodině, kdy se střídají směny. A vydrželo jí to až do půl páté ráno. Pak zřejmě unavena neustálým vyťukáváním čísla usnula.

Aby jen nezůstalo u peskování dětí, přiznat se jim musí jedna důležitá věc. Pokud přijde na záchranu života, jsou první, kteří se do ní pustí jako první. Nemají zábrany, jako dospělý člověk. Většinou si ani nepřipouští, že by se jim nebo pacientovi mohlo cokoliv stát.

Babičce je špatně

Dostat někdy z volajících potřebnou informaci je podle dispečerek, které mají za sebou už tisíce přijatých telefonátů, někdy velmi složité. Těch faktorů je ale mnoho. Při bouračkách lidé zmatkují, jsou ve stresu, neví, co mají přesně udělat. Někdy na ně musí dispečerky i zakřičet, aby se vůbec utišili a začali s nimi spolupracovat. „V takovém případě je potřeba co nejrychleji zjistit přesnou adresu a na místo vyslat sanitku,“ říká dispečerka.

Jednou z vět, která se z telefonů ozývá je: „babičce je špatně“. Na dotaz dispečerky „jak?“ lidé nejčastěji odpoví: „Je jí špatně“. Jenže pojem „špatně“ může představovat obrovské množství nemocí či zranění. A to musí dispečerky z volajících doslova vydolovat. Někdy ovšem lidé i zdravotní stavy podceňují. Lékař se po příjezdu na místo tak většinou ani nestačí divit, co lidem přišlo jako drobné zranění.

Pomalu to vypadá, že se snad ani žádného výjezdu nedočkám. Na jednu stranu mi hlavou letí myšlenka, že je to vlastně dobře, když nikdo pomoc záchranářů nepotřebuje. Jak ale popsat práci záchranářů, pokud je v praxi skoro ani neuvidím? V tu chvíli už ale na dispečink přichází službu slouží lékařka. Mladá, s brýlemi na nose a velmi sympatická. Na rozdíl od jiných lékařů, se kterými jsem měl už tu čest mluvit, na mě nechrlí „hafo“ lékařských slov, kterým nerozumím, ale vše mi pečlivě vysvětluje. Třeba provádění takové intubace, tedy lékařského zákroku, při kterém je pacientovi do krku zaváděna hadička k zajištění dýchacích cest, mi vysvětluje tak dokonale, že bych ji snad už i sám dokázal udělat.

Výměna stráží

Devatenáctá hodina je na záchranné službě ve znamení výměny stráží. Obě dispečerky se loučí a na jejich místo nastupuje noční směna. Hned poté, co dosednou, rozezvoní se místností telefon. Z rozhovoru je patrné, že některou z posádek čeká výjezd. Jde o muže, který kolabuje na ulici. Zatím ještě nevím, kde to je, ale pomalu sahám po kameře a záchranářské bundě. Výjezd čeká na neratovickou záchranku.

close zoom_in

Několik minut poté se na dispečinku znovu rozdrnčí telefon. Čeká mě první páteční výjezd. Jde o kolaps mladé dívky v jedné z boleslavských prodejen. Na místo je vyslána posádka rychlé zdravotnické pomoci – tedy zdravotní sestra a řidič. Paní doktorka tedy dál zůstává na základně pro případ výjezdu k akutnějšímu případu.

V garáží se opět hrnu na místo spolujezdce, abych měl možnost natočit ty nejlepší záběry. Vrata z garáže jsou už otevřená a tak můžeme vyrazit. Po výjezdu na ulici spouští řidič i houkačku a řítíme se k nedalekému elektru. Na místě jsem přibližně za tři minuty. I tentokrát jsou řidiči vůči houkající sanitce velmi ohleduplní a uhýbají co nejvíce ke kraji ulice.

Na místě zjišťujeme, že mladá dívka v prodejně omdlela. Za pomoci zdravotníků ji zaměstnanci prodejny doprovází do sanitky k dalšímu vyšetření. Mladá dívka se snaží smlouvat, aby nemusela být převezena do nemocnice. Má ale smůlu. Pokud k pacientovi vyrazí rychlá zdravotnická pomoc, je pacient vždy převezen do nemocnice, kde jej podrobně prohlédne lékař.

Když jsme u toho, že pacient nechce odvézt do nemocnice či odmítá ošetření, vybavuje se mi příhoda, kterou mi před chvílí vyprávěla lékařka na dispečinku. Vyjížděla k muži, který se vážně poranil při skoku do vody. Ošetření ale odmítal. Přestože lékařka moc dobře věděla, že zranění je vážnějšího charakteru, muž se stále domáhal podepsání reversu. Nakonec musela zapůsobit až bolest, aby si pacient uvědomil, že to s ním lékařka myslí opravdu vážně. Doktorka mu totiž řekla, že pokud nechce ošetřit, tak aby se posadil a ze sanitky si vystoupil. To muž také okamžitě udělal. Když ale při posazování zasténal neuvěřitelnou bolestí, znovu si lehl, nechal se ošetřit a převézt do nemocnice. I takové jsou výjezdy záchranné služby.
My už ale míříme na dětské oddělení, kde si dívku přejímají sestry dětského oddělení Klaudiánovy nemocnice. V sanitce přes vysílačku slyšíme, že je další výjezd.

Na křižovatce ulic Laurinovy a Palackého se míjíme s blikající sanitkou, která právě míří na Lipník. Couváme zpět do garáže a odcházíme do malé místnosti. „V nemocnici si mysleli, že jste doktor,“ říká mi s úsměvem zdravotní sestra. Co z člověka neudělá jedna záchranářská bunda, myslím si v duchu.

Spíš než to, ale rozebíráme práci záchranářů a některé tak trochu zbytečné výjezdy. Například takové, kdy si mladý člověk vyvrkne kotník. „Pak přijedeme k rodinnému domu, kde na dvoře stojí tři auta. Pacienta naložíme a celá rodina jede za námi do nemocnice,“ říká mi zdravotní sestra s tím, že v takovém případě by se pacientovi ulevilo mnohem dřív, když by jej rodina odvezla do nemocnice sama.

Na stole před sebou má sestra zdravotnickou dokumentaci k pacientce, ke které byla vyslána. Vše je nutné zanést do počítače. Práce tak po příjezdu na základnu prakticky nekončí. Kromě administrativy se zdravotníci věnují i studiu. Někteří z nich se učí do škol, či doplňují potřebné informace. Jak mi při středečním výjezdu řekl jeden z řidičů, medicína se neustále vyvíjí a vzdělávání se tady nikdo nevyhne.

Jsou to hnědá vrata…

Po našem návratu už v místnosti dispečerek sedí druhá posádka rychlé lékařské pomoci. Je teď na řadě, takže se o výjezdu doví prakticky okamžitě. Jenže než k tomu výjezdu dojde, uběhne pěkných pár desítek minut.

Za okny už je pomalu tma. Místnost dispečerek osvětlují už jen malé stolní lampičky. Klid na záchrance tak trochu připomíná klid před bouří. Jakoby to bylo znamení toho, že přijde nějaká tragédie. Co když právě tou dobou někomu ubývají poslední minuty života? Na záchrance nikdy nikdo neví, co přijde za minutu, za hodinu či pár minut před koncem směny.

Vraťme se ale zpět na dispečink. Možná to bude znít divně, ale lidé mnohdy ani nevědí, že nějaký dispečink existuje. Dokazují to i slova zdravotních sester. Po příjezdu sanitky na místo se totiž někdy lidé začnou vztekat kvůli tomu, že po nich sestra či lékař chtějí vědět, co se stalo. Myslí si totiž, že už jim to jednou říkali. Zdravotníci tak místo toho, aby bleskově zahájili léčení, musí vysvětlovat, že volající se vlastně dovolal na dispečink, který závažnost vyhodnotil a předal posádce záchranky, která na místo dorazila. Vysvětlováním tak zbytečně ztratí mnohdy cenné minuty.

Na můj další výjezd vyrážíme až po desátého hodině večerní. Venku už je tma jako v pytli. Tentokráte ale místo vpředu měním na místo vzadu. A po pár minutách jízdy musím říct, že jsem velice rád, že jsem si zkusil sedět i tam. Vyrážíme do Pískové Lhoty k pánovi, který má problémy s dýcháním. „Hlavně se připoutejte,“ upozorňuje mě zdravotní sestra Alice Wollmannová. A ví, co říká. Sice to chvíli vypadá, že pás není nastaven na moje tělesné proporce, ale než vyjedeme na silnici, jsem už bezpečně připoutaný.

Na rozdíl od sestry sedím zády směru jízdy. Musím říct, že je to snad nejhorší místo. Při nájezdu do zatáček se vnitřek sanitky celý klepe. Chvíli to vypadá, že se na mě zřítí všechny lékařské přístroje, ale vše je naštěstí pevně připevněné. Nejhorší na celé jízdě je, že člověk neví, kdy přijde zatáčka, kdy bude řidič brzdit a celá jízda připomíná spíše jízdu na horské dráze.

Po dálnici si to frčíme co nejrychleji to jen jde. Houkáme už jen občas. Navíc je noc a hlavně to ani není potřeba. Sirénu spouští řidič jen na křižovatkách. V Pískové Lhotě bloudíme. Jezdíme tam a sem a hledáme rodinný dům. Některé popisy cesty k domu jsou pro záchranáře velmi nepřesné. Například když volající uvede, že má hnědá vrata a pak je mají všechny domy v ulici. Nejlepší je proto čekat před domem. To se ale v tomto případě neděje, tudíž musí zdravotní sestra volat do Boleslavi na dispečink, aby se s volajícím znovu spojil a požádal ho o upřesnění místa.
Naštěstí po chvíli na nás mává starší žena před jedněmi z vrat. Jedeme za ní. Spouštím kameru a chci si natočit výstup záchranářů ze sanitky. Starší lékař ale není z mé přítomnosti zrovna dvakrát nadšený a po pár jeho slovech raději kameru ukládám do záchranářské bundy.

V rodinném domku sedí na kolečkovém křesle starší muž a špatně dýchá. Lékař začíná s vyšetřováním, poté zdravotní sestra měří muži tlak. Verdikt zní jasně – muž musí na pár dní do nemocnice. I když všichni vědí, že je to potřeba, muži se do nemocnice příliš nechce. Nakonec ale společně s řidičem snášíme muže na vozíku po schodech ven před dům, abymohl býtnásledně přeložen do sanitky. Takže kromě natáčení jsem si práci záchranářů vyzkoušel i na vlastní kůži. Jestli se tedy dá tahle má pomoc považovat za práci záchranáře.

Vyrážíme směr nemocnice. Starší pán je připojen na kyslík, aby se mu lépe dýchalo. Úleva je slyšet během pár minut. Muže nakonec předáváme na interním oddělení a vracíme se nočním městem zpět na základnu. Když zacouváme do garáže, místo po druhé sanitce je prázdné.

Na dispečinku se moc dlouho neohřeji. Se zdravotní sestrou Alicí Wollmannovou jdeme točit rozhovor. Raději si na sebe beru i bundu záchranné služby. Co kdyby byl výjezd, tak abych pak nezdržoval. Sanitka je plná přístrojů. Jediné, co poznávám, je defibrilátor. I to chci, aby mi sestra popsala na kameru. Ale i to ostatní. Nakonec se dostáváme i k nástrojům na intubaci. Dozvídám se i to, čím se měří saturace a co to je. Vlastně jde o hodnotu udávající množství zásobení těla kyslíkem.

close zoom_in

S řidičem Petrem Šimicem rozebíráme rychlost sanitek. Přestože na kameru příliš nechce, nakonec do toho jde. „Rychlost sanitky je víceméně neomezená a jet může takovou rychlostí, kterou jí možnosti dovolí,“ říká řidič. Ale přehánět se také nesmí všechno. Ono ubrzděte těžkou sanitku třeba na dálnici při 160 kilometrech v hodině.

Po klidu přichází bouře

Po třiadvacáté hodině na dispečinku snad telefony vůbec nezvoní. Takovou klidnou páteční směnu zkušené dispečerky dlouho nezažily. Do půlnoci tak přichází jen jediná tísňová výzva z Mělnicka. Na mobilu mám právě samé nuly. Je půlnoc. Přemýšlím, co dál – jestli setrvat ještě pár hodin, nebo po sedmi hodinách strávených na záchranné službě reportáž ukončit. Protože se mi už začínají klížit oči, zhruba ve čtvrt na jednu se loučím a odcházím domů. Pěšky. V tu chvíli si jen přeji, abych cestou domů přes celou Boleslav nedostal někde basketbalovou pálkou přes hlavu a reportáž nemusel točit i z pohledu pacienta. Pořád mi ale v hlavně hlodá myšlenka, že možná přijdu o výjezd. Ale jak mi říkají dispečerky, plánovat se tady nedá vůbec nic.
Doma jsem asi padesát minut po půlnoci. Bravurně jsem se vyhnul několika skupinkám opilých mužů i tomu, co se snažil přede mnou schovat za popelnici před panelovým domem. Jen co jsem do sebe dostal trochu tekutin, neuniklo mi vzdálené houkání, které během po chvíli utichlo a následně jej nahradilo jiné.

Ráno jsem si pustil mejl a vybafla na mě zpráva od Niny Šeblové z tiskového oddělení Středočeské záchranky. Jen ať to nebylo nic na Boleslavsku, přeji si a mé přání vyslyšeno není. Zhruba třicet minut po mém odchodu ze záchranky vyjížděli záchranáři na rychlostní komunikaci R10 k sraženému chodci. Tomu ale ani včasný příjezd záchranářů nepomohl. „Utrpěl těžká zranění, kterým na místě podlehl,“ píše v mejlu Nina Šeblová.

Je to bohužel ten nejsmutnější výjezd, který na záchranáře čeká. Teď tak trochu přemýšlím, jestli bych u něčeho takového chtěl být přítomen. Ale zřejmě by to byl výjezd, při kterém bych měl možnost vidět záchranáře v akci, při které každá vteřina může znamenat záchranu života…

FOTO: Deník/Tomáš Ježek