Poté, co nepřízeň přírody zhatila expedici na osmitisícovku Cho Oyu, rozhodl se boleslavský horolezec Petr Mašek využít letošní rok ke splnění trošku netradičních cílů, na které při expedicích není čas. Kromě toho, že se mu podařilo v solidním čase absolvovat triatlon, patřící do série iron man, má před sebou i skalní lezení. A to velmi aktuálně, na Sardinii totiž odletěl už včera. Těsně před výpravou ještě Boleslavskému deníku prozradil, co ho čeká.

Proč jste si vybrali právě Sardinii a kdy vyrážíte?

Vyrážíme už ve čtvrtek ráno autem do Berlína, a odtud letíme do Olbie. Na místě budeme všechno řešit operativně, protože je mimo sezónu, takže až tam si zařídíme půjčení auta, ubytování… Prostě jedem na blind. A proč Sardinie? Je tam opravdu nádherné a zajímavé lezení, navíc je to rozumně daleko a i teď v říjnu je tam ucházející počasí, mělo by tam být kolem pětadvaceti stupňů což se nedá srovnat s tím, když se teď podíváš z okna tady u nás.

Kdo všechno se tam s vámi chystá, je to velká výprava?

Letíme čtyři, a v neděli se k nám připojí další čtyřka, ta dorazí po vodě. To je naše pozemní vojsko, a my jsme vzdušné síly (směje se). Jinak se tam zdržíme dvanáct dní, ty „vodní" čtyřka dorazí jen na devět dní. V základním týmu je spolu se mnou můj brácha Miroslav a potom dva bývalí českoslovenští reprezentanti v lezení, Petr Skalka a Jirka Rovný. Nám čtyřem je dohromady 210 let!

Tak to je solidní věkový průměr, jak tak počítám, vy ho spíše snižujete?

To je fakt, a je to paráda! Jsem vlastně benjamínek výpravy. Když jsem začal ve třiceti jezdit na expedice, říkal mi Zdeněk Hrubý, že jsem mladý sokol. On byl starý sokol, a to mu tehdy bylo pětačtyřicet. Je vlastně bezvadné, že mně je teď těch pětačtyřicet, a zase jsem mladý sokol!

Jaké je tam lezení?

Jde o vcelku bezpečné lezení, kde by se člověku nemělo nic moc zásadního stát, pokud neudělá vyloženou botu. Jsou to sportovní cesty, převážně nad mořem, a jištěné jsou zhruba po třech metrech. Tím pádem ani ten pád do lana nehrozí tak velký. Dá se tam lézt i bez lana, někdo jen traverzuje nad mořem a pak skáče do vody, to všechno tam jde.

Chystáte se tam i cestovat?

Samozřejmě, že nějakou pauzu udělat musíme, protože deset dní v kuse nikdo z nás nezvládne lézt, to prostě fyzicky nedáme. Já mám s sebou i brýle a šnorchl, takže se chci podívat pod vodu. Popravdě jsem na Sardinii už dvakrát byl s rodinou, takže to tam mám procestované. Nevím, jestli budou chtít kluci někam vyrazit, ale já to vidím spíš na odpočinek, jako vždycky si beru knížku, takže budu číst a udělám si asi spíš pohodu.

Říkáte, že už jste tam byl, takže i lezení tady znáte?

Je pravda, že jsem tam už lezl, ale jak říkám, byly to rodinné dovolené, takže jsem i skály zkoušel s dětmi. Lezli jsme, co jejich tehdejší schopnosti dovolily, dceři bylo tehdy asi třináct a synovi potom deset, takže jsem tempo i obtížnost přizpůsobil jim. Úplně natvrdo si to tedy vyzkouším teď.

Jak se na to „jiné" lezení těšíte?

Moc se těším a jsem taky moc zvědavý. Čím je totiž člověk starší, tím se v tom sportovním skalním lezení zhoršuje. Já jsem navíc začal hodně jezdit do hor na expediční lezení, a to je úplně jiná disciplína. Skalní lezení jsem dělal někdy ve svých osmadvaceti letech, takže je to pro mě v podstatě takový návrat. Tehdy jsem i jinak trénoval a jinak se připravoval. Nedá se rychle běhat sto metrů a zároveň rychle běhat maratón, člověk se vždycky připravuje jen na jedno. Jedeme tam hlavně pro radost a abychom nevyšli úplně ze cviku. Rád bych tam i něco natočil, ale asi spíš jen pro sebe.