Neutrál, vyřadit, vypnout klíček zapalování, zatáhnout ruční brzdu, sešlápnout brzdu, zařadit zpátečku. Vystoupit, zamknout. Tak, hotovo, jdu dovnitř.

Právě vstupuji do dveří restaurace U Mendlíků v Debři nad Jizerou.

Vcházím do Hospůdky roku Středočeského kraje, jste ji vy, čtenáři středočeských Deníků, ocenili, a čekám, co přijde. Mám tu setkání se štamgastem číslo 1. Mužem, který chybí, jen když je nemocný.

Tomu muži neřeknou jinak než Vrba. Jeho pravé jméno jsem se nedozvěděl.

Čekám pohled na chlapíka zarostlého, nemytého, lehce zapáchajícího, šišlajícího pod náporem piv.

Sympatická servírka se ptá, co bych rád. „Jsem z Boleslavského deníku a mám tu domluvenou…“ Nedořeknu. Dáma se usměje a vstříc stolu, kde sedí tři sympaťáci, utrousí: „Vrbo, máš tady návštěvu. Z Deníku.“

Přistupuji k muži. Popravdě řečeno, na štamgasta bych ho netipnul ani za sud piva. „Macek, dobrý den,“ říkám a podávám mu ruku. „Ahoj, já jsem Vrba,“ zahaleká.

A je tu první problém. „Nic říkat nebudu. To se nevyplatí v týhle době,“ dává najevo, že to nebudu mít lehké. A když položím na stůl diktafon a cvičně vytahuji foťák, napadne mne, že se každou vteřinou musí zvednout a odejít.

Nakonec s Vrbou posedím půl hodiny. Příjemných třicet minut.

A vše možná odstartovala nevinná otázka: Co tady každý den v hospodě děláš, co tady řešíš? (Vykání bylo v oné první minutě zakázáno). Najednou se rozzáří a spustí.

„Co se tu řeší? To by ses divil. Tady se řeší úplně všechno. Třeba tuhle, zrovna jsme pobírali dost důležité problémy. Řešíme meziplanetární problémy, máme starosti se srážkami planet. Obáváme se, abychom se nesrazili s nějakým meteoritem. No, takové debaty se tady vedout často. A začínají brzy po příchodu do lokálu. To nejsou opilecké řeči, ale důležité debaty, které mají spojitost s celým světem. Debatujeme samozřejmě o politice, o fotbalu a taky o myslivosti. Prostě o všem možném. Teď nám ale dělají vrásky ty meziplanetární problémy,“ říká Vrba zcela vážně.

Už vím, že tohle je chlapík, se kterým sedět u piva musí být legrace. A taky s ním musíte patrně mít velkou výdrž. Nejen tu pivní, ale především psychickou. Když se totiž parta štamgastů v restauraci U Mendlíků pustí do debatování, pak jejich řeči neberou konce. „To třeba vyústí v to, že dojdeme pro atlas nebo musíme na internet. No třeba když někdo řekne o nějaké hvězdě, že je to Jupiter, tak to se musí všechno prozkoumat. Tady nejde jen tak něco plácnout a nemít to podložené. Nebo když někdo řekne, že našel košík hub. Co myslíte, že se stane? Aby mu někdo uvěřil, musí ho přinést ukázat,“ vysvětluje mechanismus štamgastového života U Mendlíků Vrba.

Je mu 53 let. K Mendlíkům chodí od otevření zdejšího lokálu. To se psal rok 1993. Do Debře k Mendlíkům se vydává z Josefova Dolu, kde bydlí. Má to tak dva kilometry. Chodí sem vlastně každý den. Výjimkou bývá pouze nemoc. „Dokonce jsem dostal i ocenění. Za pět let jsem nechyběl, kromě banálních chřipkových onemocnění, ani jeden den,“ popisuje svoji návštěvní dochvilnost muž, který má v lokále vyhrazenou nejprestižnější židli. Židli číslo 1.

Když vejdete do lokálu, sedí k vám zády. Mnohým by to v dnešní době připadalo jako nevýhodné místo. Nevidíte, kdo přichází. Jenže Vrba tohle popírá. „To je nejlepší místo. Štamgast musí vidět na televizi, po lokále, po všech hostech a taky k výčepu. Tohle místo všechny tyhle atributy zcela splňuje. Že sedím zády ke vchodu? To má ale své výhody. V létě mám na záda lehký vánek. A hlavně, já jsem nekuřák. Takže tady proudí krásný čerstvý vzdoušek.“

Vrba je nekuřák. Vypadá to jako fór, ale je to tak. „To je moje jediná kladná vlastnost. A to, že je kolem mne celá místnost zakouřená, to je prostě úděl. To je daň, která se musí podstoupit. Všechno skrývá nějaké nebezpečí, tady je to, že můžeš umřít na rakovinu plic. (Stůl štamgastů se hromově zasměje)

Proč se Vrba rozhodl zasvětit podstatnou část svého života posezení u piva a proč restauraci U Mendlíků? Před odpovědí Vrba dlouze přemýšlí. „Předně posezení u piva je správný relax. Tyhle chvíle jsou tak krásné, že je nedokážu ani popsat. Ale vážně, proč U Mendlíků? Je tady skvělá parta. Hecujeme se, bavíme se o blbostech, o vážných věcech. Dobře tu vaří. Majitel pan Mendlík každý rok investuje do vylepšení interiéru. A to je fajn, že na nás takhle myslí. Řekl bych, že jsme tady jedna velká rodina. Taky Tomáš Pliska je fajnový, snaží se. Já nevím, jak to říct. Chodím sem kvůli tomu, že mi tady je fajn. A mají tu čisté záchody. A to mám rád.“

Nejen pivem ale je U Mendlíků Vrba živ. Když je při penězích, pak si dá masovou směs na žampionech s hranolkami. Že minutku zapije pivem, o tom není pochyb. Jenže Vrba miluje i šachové a pingpongové turnaje. U stolního tenisu hlavně působí jako trenér. Možná i jako rýpal. A při hře šachy tvrdí, že je ředitelem soutěže. Jedním z jeho úkolů je vybírání pokut za použitá sprostá slova. „Za sprosté slovo mi pak musí dotyčný koupit pivo nebo panáka,“ říká s vážnou tváří Vrba. Právě ta tvář dává tušit, že bude mistrem v kibicování a že dokáže někdy i vyprovokovat aktéra k nějakému peprnému slovu – šup a už je tu pivečko a kořalička…

U Mendlíků si podle něho mohou řídit hodinky. „Když nepřijde, nebo spíše když se opozdí, tak jsme jako na trní. Jakmile ale otevře dveře, už jsem v klidu,“ utrousí servírka a jde Vrbovi natočit další pěnivý mok…

Dopíjím kávu a zvedám se k odchodu. Jenže Vrba pořád mluví. „Víš, co je nejhorší? Když štamgast jde do hospody, vezme za kliku a je zavřeno. A na ceduli je nápis Z technických důvodů zavřeno. To je naštvaný. Otočí se a jde do jiného lokálu. Naštěstí tady se nám to nestává. Když je sanitární den, tak to víme dlouho dopředu. Jo, a víš proč piju? To tam napiš: Piju z donucení, protože jsem nešťastný. Manželka mi odjela do lázní a už se nevrátila. A víš, kdy mi odjela? Dvacet let tomu je. Proto piju.“

Vrba je prostě Vrba. Za své hospodské působení propil dva mercedesy. Tak nějak. Prý to s chlapy jednou počítali a nějak tak to vyšlo.

Štamgastů je po hospodách hodně. Vrba je ale jen jeden. I proto má U Mendlíků několik privilegií. „Můžu zaseknout sekyru kdykoli. To je privilegium asi tří čtyř lidí. Nedostávám první ani poslední pivo. A mám svůj flek. Ten je jen můj.“

Kdo chce chodit do hospody U Mendlíků a sedět u nejprestižnějšího stolu, u toho, který je nejblíže vchodu, musí toho hodně vydržet. Musí umět přijmout na svoji hlavu hodně legrace, hodně poznámek, připomínek. Když to dokáže, odchází domů povznesen. Jenže k tomu stolu se propracovat, to není jen tak…