Zhruba před čtrnácti dny jsem byla na dovolené. U Vranovské přehrady. Počasí nic moc, pršelo, bylo ponuro. A přesto jsem měla dobrou náladu. Proč? Volala mi kolegyně. Měla pro mě sice jednu špatnou zprávu (že nám umřel Pankáč, náš oblíbený holub s bílou pěšinkou na hlavě), ale také jednu dobrou, a ta tu první zcela pohltila – jestli chci sedět v porotě výstavy Voříšek Mladoboleslavska 2008.

Byla jsem nadšená. Ačkoliv jsem ani v nejmenším netušila, o co jde, nadšeně jsem se vším souhlasila. Ostatně, co by na tom mělo být? Pejsky mám ráda, také doma tři máme… Zkrátka jsem neviděla jediný problém.

Nastal Den D. Byla to sobota. Dorazila jsem na místo. Seznámila jsem se s pravidly výstavy, se svojí funkcí a s kolegy z poroty Ivetou a Milanem. Poté, co organizátoři vše připravili, se šlo na věc. Seděla jsem v porotě, která hodnotila pět kategorií: pes malý, fena malá, pes velký, pes malý a veterán. Už první kolo mi zamotalo hlavu. Každý pejsek se mi líbil, ale musela jsem se rozhodnout pro tři favority a zároveň se na tom domluvit s kolegy z poroty. Bylo to těžké. Také jsem způsobila chaos v „papírech“, když jsem si při vyplňování posudkového listu nevšimla, že píšu do listu jiného soutěžícího… Tímto se Ivetě a Milanovi omlouvám.

Všechna kola skončila, vše uteklo rychle a já stále přemýšlela, jestli jsem neměla hlasovat pro toho a toho pejska…a přemýšlím nad tím doposud.
Když jsme hlasovali pro absolutního vítěze, měla jsem tři favority, musela jsem ale určit JEN jednoho. Hrozné rozhodování! Tak jsem řekla číslo 25. Ale vítězem byl jiný pejsek, také můj favorit. Pro něj byla většina poroty.
Nezávidím porotcům!