O Vlastislavu Kopřivovi lze říci, že jej fotografie provází celým jeho životem. Fotografování se začal věnovat v 16 letech a pokračoval tak vlastně v tradici, neboť zachycování světa na fotopapír se před ním věnoval i jeho tatínek a dědeček.

„Dodnes si vybavuji svůj první snímek – byl to kostel sv. Václava v Sýčině. Dá se říct, že je to moje osudová záležitost, protože odsud pocházím a dodnes se mi neomrzelo jej na snímcích zachycovat,“ popisuje fotograf.

Krajinářská, dokumentární, umělecká, historická, ateliérová, letecká nebo sportovní fotografie – to je pole působnosti Vlastislava Kopřivy. Jak sám říká, každý snímek má dvě strany mince a dá se zachytit dokumentárně i emotivně, záleží na tom, jak se k tomu ten za objektivem postaví. Průřez jeho celoživotní tvorbou lze od 13. ledna spatřit v boleslavské galerii Templ.

K fotoaparátu vás přivedl Váš otec, ale na profesionální úroveň jste se propracoval díky odborným školám, kde jste studoval?
Na Lidové konzervatoři u profesora Šmoka, a také na Institutu výtvarné fotografie u profesora Birguse. Tady někde začala po zvládnutí techniky, má volná tvorba. Od roku 1976 jsem ale hodně zkušeností dokázal načerpat i ve Fotoklubu DK AZNP, kam jsem docházel až do devadesátých let. Od roku 1992 jsem fotografem na volné noze a jsem členem Fotoklubu Sokol Mladá Boleslav, kde se uplatňuji jako poradce pro výtvarnou fotografii, jak pro členy našeho fotoklubu, tak pro dětský Fotoklub Junior. Zkušeností není nikdy dost, a pořád je něco v čem se člověk může zdokonalovat. Jsem členem od roku 2005 Asociace profesionálních fotografů ČR.

Máte za ta léta představu, kolik fotoaparátů vám prošlo rukama?
Myslím, že kolem patnácti. Z toho bylo pět přístrojů digitálních. Dnes už samozřejmě fotím na digital, protože si to prostě žádá doba, dnes předáváte CD a ne fotografie. Dříve se fotilo na klasický film, na diapozitiv. Člověk musel být velmi přesný, všechno dobře promyslet, než zmáčkl spoušť. Nešlo jenom o materiál, který by přišel nazmar, ale i o celkový výsledek, jenž jste měli možnost spatřit až následující den i déle. Dnes uděláte fotografii, kterou si můžete hned prohlédnout a pak jí upravit v programu na počítači.

Takže máte za to, že s digitálním fotoaparátem už může fotit jako profesionál skoro každý?
Spíš mě napadá, že tyto přístroje podrazili tak trochu profesionálním fotografům nohy. Tomu, kdo fotí, nestačí jen kvalitní přístroj, musí mít také vidění a určité cítění, intuici, aby do toho obdélníčku 24 x 36 vtěsnal tu informaci, kterou chce zachytit a předat. Když budou dva fotografové fotit jednu věc, každý ji pojme po svém, a ta informace může být podobná, ale ne stejná. Co mě trochu vadí je fakt, že se při focení málo přemýšlí, a pak se o to více upravuje v počítači. Ty dodatečné úpravy to je leckdy strašné harakiri. Fotit by se mělo tak, aby výsledek směřoval ke stoprocentní kvalitě objednavatele, nebo vás zhotovitele .

Jak došlo k tomu, že máte jako fotograf tak široký záběr? Přece jen nebývá obvyklé, aby se chvíli vznášel ve vrtulníku a v tu další fotil archeologům artefakty, nebo se pohyboval na autokrosové závodní dráze?
Za ta léta poznáte spoustu zajímavých lidí, a s nimi přijde i řada nových možností a záběrů. Letecké snímky, archeologické artefakty, nebo autokros – to všechno je o lidech, jež jsem potkal a s nimiž jsem se spřátelil a mohl nahlédnout do jejich světa, leckdy nejen svým objektivem.

Nemáte strach přece jen letět v otevřeném vrtulníku, nebo si stoupnout na závodní trať, to vyžaduje jistou dávku odvahy. Jak to máte vy?
Co se týče létání, tak strach si s sebou tam nahoru neberu, to by má práce nestála za nic. Dvojmístný vrtulník je sice trochu adrenalinová záležitost, protože nemám dveře a od kotníků až k hlavě jste vlastně pořád tak trochu ve vzduchu, ale už jsem si na to zvykl. V tu chvíli na to stejné nemáte čas myslet, snažíte se získat co nejlepší záběr, ať už jste kdekoli. Autokros Nová Paka a spolupráce s Českým autoklubem to je moje srdeční záležitost. V letech 1986 až 1992 jsem byl součástí autokrosového týmu Jiřího Bartoše jako mechanik. Rád na ta léta vzpomínám, i když tehdy jsem focení musel trochu šidit, a udělat si pár snímků bylo možné jen ve finále, protože jsem byl potřeba na jiném místě. Ale novopacká autokrosová trať patří k nejhezčím v Evropě a stejně jako ji závodníci mají rádi pro její technickou stránku, rádi se sem vrací i fotografové, protože je nesmírně výtvarně zajímavá, je tam totiž červená půda, která dává celé atmosféře příchuť souboje.

Dokázal byste vybrat z každého odvětví fotografie jednu, o níž si myslíte, že se vám doopravdy vydařila?
Z autokrosu bych věděl – je to auto na dráze, právě v tom červeném prachu. Připomíná rozzuřeného býka v aréně. Z toho snímku čiší síla a odhodlání jezdce i auta. Tak tuhle fotku mám opravdu rád, a mám ji dokonce pověšenou i v práci. A co se týče krajinné nebo letecké fotografie, tak by asi zvítězila má milovaná Sýčina, protože mi přijde nesmírně fotogenická v jakékoliv roční době.

Kostel svatého Václava v Sýčině vás ale svým způsobem pohltil a zaměstnává doposud.
To je pravda. V roce 2002 jsme s kamarádem Milanem Matouškem založili občanské sdružení Kostel Sýčina, abychom pomohli zachránit tuto památku. Letos tak vstupujeme už do deváté sezony, kdy chystáme sérii večerních koncertů, pomocí nichž se snažíme získat finanční prostředky na opravu kostela. Momentálně se pracuje na stabilizaci západní věže, jež začala praskat. A vidíte, i tady se dokážu vyřádit – pořizuji dokumentární fotografie a postupně zachycuji, jak je kostel opravován.

Vy máte ale na kontě i fotografie z archeologických nalezišť, takže historie vás zřejmě baví?
K historii mě více přitáhl fakt, že jsem si v roce 1992 otevřel ateliér v boleslavského hradu, kde sídlí Muzeum Mladoboleslavska a archiv. Postupně jsem se seznámil s pracovníky muzea a archivu, a také archeologického oddělení. archeolog PhDr. Jiří Waldhauser a jeho publikace ve mně vzbudili zvědavost a já přestal vnímat krajinu jen jako přírodní útvar a začal jí vidět i jako život, který tu byl a nějakým způsobem navazuje na ten dnešní.

Takže jste začal nejen fotit, ale i pátrat po historických stopách?
Nakonec ano, a byl jsem úspěšný. U nás, v Sýčině, se mi podařilo objevit artefakty keltské a slovanské keramiky a také skleněné platidlo, které se u nás v Česku našlo jen na dvou místech. Nyní je vystaveno v expozici Muzeích města Dobrovice .

To byl tedy historický fotografický sen, který jste si splnil. A jak je to s vašimi dalšími fotografickými sny, máte ještě nějaké?
Největší zážitek a další splněný fotografický sen pro mě byla cesta do Ameriky, kam jsem letěl pracovně s jednou firmou. Nabídli mi jako odměnu, že si mohu zvolit týdenní výletní trasu a oni se tam se mnou zajedou podívat. Výchozí stanicí bylo Los Angeles, z nějž jsme pokračovali do Las Vegas, Grand Canyonu, Yosemitského národního parku, jezero Mono Lake a San Francisco zase do Los Angeles. Byla to trasa dlouhá 3 700 kilometrů, kterou jsme absolvovali za pět dní, a já na ní nafotil přes čtyři tisíce fotografií. Zpracoval jsem je do hodinu a půl dlouhého fotoseriálu s názvem Americké národní parky, a předloni jej mohli spatřit návštěvníci boleslavské galerie Templ a přátelé ze Sýčiny. Za spoluúčast a doprovod při na cestách po Americe musím poděkovat Vladimíru Hájkovi.

Zmínil jste fotoseriál, ale vaše snímky mohou znát čtenáři také z různých publikací, připomenete alespoň některé?
Z mých snímků vznikají pohledy, kalendáře, prospekty, nebo je využívají obce a města pro svůj web. Co se týká publikací, mohli čtenáři mé fotografie zhlédnout v knize Mladá Boleslav v proměnách století, Hrady a tvrze na Mladoboleslavsku, Dolní Bousov, Benátky nad Jizerou, Dobrovice 450 let, Český ráj a archeologie, Pojizeří nebo Mladá Boleslav - 100 let města automobilů. Za veškerou možnost této tvorby patří poděkování mé rodině a rodičům.