Pane starosto, něco mi říká, že na svazích, které jsou kolem Vinařic, se kdysi pěstovala vinná réva. Napovídá mi název vaší obce a vzhled krajiny správně?
Dá se říct, že ano. Skutečně zde v historii byly vinice a dařilo se jim. Nacházely se na jižní straně pod zámkem, kde byla úrodná půda. Jenže dnes je park předělaný a vrátit je tam už nejde.

Z vašeho hlasu trochu cítím nostalgii. Přece jen, nechtěl byste minulé časy zase navrátit zpátky?
Chtěl a rád. Nebylo by to nic velkého, jen pár řádek. Uvidíme, jestli se nám to podaří zrealizovat. Mít vinice zpátky ve Vinařicích je takový můj velký sen. Zatím mají ale přednost věci a činnosti, které ovlivňují chod a fungování obce. Teprve potom je čas na zábavu.

A to jsou například které? Do čeho se teď chcete aktuálně pustit?
V plánu máme hlavně odkanalizování obce a s tím související opravy chodníků. Požádali jsme o dotace a doufáme v jejich kladné vyřízení. Za sebou už máme rekonstruovaný vodovod, což jsme zvládli před dvěma lety. Ten původní byl ze šedesátých let, a tak jsme se pustili do vybudování nového. Z rozpočtu jsme do něj investovali zhruba 2,5 milionu korun. Chtěli bychom obnovit také zeleň v obci, například v parku před úřadem. Pokračovat budeme i u nádrže (koupaliště). Loni jsme tam vysázeli túje a část zatravnili, letos chceme vytvořit ještě písečnou pláž.

Takže zvelebujete centrum obce, že? Všimla jsem si, že jste zafinancovali i proměnu budovy, kde sídlí úřad.
Ano, musíme se trochu prezentovat. Před časem jsme vyměnili okna a ještě nyní pořizujeme nové vybavení. Už máme dvě velké skříně na dokumenty a ještě nám chybí stůl. Už je ale objednaný a přijít by měl někdy v tomto týdnu. Kromě toho máme už nový znak Vinařic a vlajku. Znak jsem v lednu přebíral v Poslanecké sněmovně v Praze, vlajka je v současné době ve výrobě. K dispozici ji budeme mít snad od konce února. Dokončen je i nový archiv a klubovna.

V jakém složení fungujete od loňských komunálních voleb?
Já jsem zůstal starostou, teď jsem tedy začal už druhé volební období. K ruce mám šikovnou místostarostku, tak si myslím, že vše funguje, jak má. Máme sedmičlenné zastupitelstvo a muži jsou v něm v menšině. Znamená to, že jednají čtyři ženy a tři muži.

To patříte spíš k výjimkám. Ženy se do politiky spíše nehrnou.
My si taky na žádnou politiku nehrajeme. Jsme mladé vedení, nejmladšímu ještě nebylo pětatřicet a nejstaršímu členovi je čtyřiačtyřicet let. Ženy jsou akční, to je pravda, ale všichni spolupracujeme a víceméně se vždy shodneme. Každému jde totiž o to, aby se v obci dobře žilo, abychom se rozvíjeli a měli mezi sebou přátelský vztah, což se daří.

Když jste mluvil o tom rozvíjení, obce, měl jste na mysli prodej volných stavebních pozemků?
To zrovna ne. Já osobně nejsem zastáncem satelitních částí. Je ale pravda, že Vinařice jsou mezi lidmi populární, protože nám skoro každý týden chodí poptávka po volných parcelách. Na druhou stranu se sem v poslední době hodně stěhují potomci starousedlíků, například dům po prarodičích často obývají vnoučata s rodinami.

Takže obyvatelstvo mládne?
V podstatě ano. Máme sto dvacet osm popisných čísel, přibližně dvě stě osmdesát lidí přihlášených k trvalému bydlení a věkový průměr jednačtyřicet let. Snažíme se jim co nejvíce pomáhat, například finančně. Doplácíme náklady na odvoz popelnic a máme i kvalitní a nejlevnější vodu. Kubík vyjde na pětadvacet korun. Stačí nám, když se ze získaných peněz zaplatí náklady. Dříve tato voda napájela pivovar v Dobrovici.

VE VINAŘICÍCH nezapomínají ani na děti. Každý rok pro ně připravují maškarní, dětský den, ale také výlety za zážitky do velkých měst. Na snímku je zrovna maškarní Párty v rákosí, kde nechyběli vodníci a vodniceS tím souvisí i otázka na zábavu. Jaké je zde kulturní vyžití?
Pro dospělé to jsou třeba plesy a zábavy, pro nejmenší pak dětský den, maškarní a jezdíme s nimi i do zoologických zahrad. Vše se odehrává v našem tzv. butiku, kde je veškeré zázemí i výčep a kolem dvě dětská hřiště, hřiště na nohejbal a fotbal. Každý rok místní hasiči pořádají také novoroční turnaj v nohejbalu a o prázdninách čtyřdenní tábor pro děti. Vymysleli to naši otcové a my tradici držíme. Vždy máme naplněnou kapacitu.

Která tradiční akce vás čeká v nejbližší době?
Před Velikonocemi svolám brigádu, abychom si na svátky obec uklidili, a potom vypukne již pětadvacáté výročí řehtání, které si připomenou naši dobrovolní hasiči. Opět je to akce, již jsme podědili po otcích. Počínaje Zeleným čtvrtkem a konče Bílou sobotou vyrážíme v doprovodu vyzdobeného hasičského auta zpívat po celé obci a vybírat drobné finanční příspěvky. Z těch pak hradíme výlety pro děti i dospělé.

První zmínka

Píše se rok 1227 a v listině Anežky České se poprvé zmiňuje existence středočeské obce Vinařice. Anežka Česká byla právě abatyší kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, kde byly Vinařice spolu s Kobylnicí uvedeny jako majetek kláštera.

Historii Vinařic a doby dávno minulé jsou úzce spjaty s pány z Chlumu, kteří vlastnili svůj hrad jen několik kilometrů vedle ve vsi Chloumek. Dnes se pro toto místo našlo mezi tamními obyvateli příznačné označení. Všichni mu říkají „Na Hrádku".

Rod Chlumských se ale o Vinařice dělil, dokonce v roce 1340 měla ves pět držitelů. V roce 1403 přechází do rukou Beneše Vartemberka, později k Ctiboru Čepcovi z Libiše. Roku 1417 se v něm na dlouhá léta usidlují Klinštejnové. Na začátku 16. století získává Vinařice Jaroslav ze Šelmberka, který přestavěl původní gotickou tvrz na jednopatrová zámek.

Za 12 tisíc kop českých grošů ji kupuje Jan Cetenský z Cetna, jehož rodu v majetku zůstává více než sto let. Jeho syn Jiří pak k Vinařicím přikoupil ještě Semčice, Žerčice, dvory v Sýčině, Libichově, Nemčicích a Nepřevázce.

Tajemství znaku

Vinařice mají zbrusu nový znak obce. Je tomu jen měsíc, co si ho starosta Jiří Kohout spolu s vlajkou obce osobně převzal v Poslanecké sněmovně v Praze.

Než se však dostali ke konečnému návrhu, museli se rozhodnout, který z deseti předložených vlastně vyberou.

Ve všech se ale objevovaly vinné listy spojené s vinným hroznem. Není divu. Právě vinná réva se v dávné minulosti pěstovala na zdejších svazích a navíc ji prozrazuje i název obce.

Na vyobrazení znaku je dobře patrný také Heroldův kříž, který připomíná první písemně doloženého majitele kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Svatý Jiří se vyznačoval tím, že měl na praporu právě takovýto kříž tedy červený na bílém poli.

Na dalších znacích, které od místních nezískaly souhlasný palec nahoru, bylo možné například vidět, kolika šlechtickým rodům obec v historii patřila. Ve druhé polovině 14. století ji vlastnili pánové z Chlumu.

Je nám spolu dobře, tedy Vinařice ve filmu

Farma čínsko-československého přátelství proslavila obec s dvě stě osmdesáti obyvateli až v Číně, přesněji v okrese Cchang-čou v provincii Che-pej.

Na začátku byl v roce 1956 zemědělský podnik, který vznikl ve spolupráci s lidově demokratickým Československem a do Číny spolu s odborníky poslal také šest set zemědělských strojů. A právě jedním ze zakládajících členů byly i Vinařice.

V šedesátých letech o nich vznikl první dokument, který později v místním archivu našli ještě na klasických páskách. Aby filmovou památku zachovali pro budoucí generaci, nechali si ji zdigitalizovat. Zachycovala tehdejší život v obci. Jak starosta Jiří Kohout ale dodává, je samozřejmě komunisticky laděný.

Uběhlo pár let a na světě je nový film. Jmenuje se Je nám spolu dobře, v současné době běží v kinech a na kontě už má několik cen. Natáčel se v Číně, kde momentálně staví český pivovar i vinařství.

Dnes po čínském zemědělském statku nejsou téměř žádné památky. Průmyslové město se zabývá těžbou ropy a počtem obyvatel, který narostl na milion, se může klidně rovnat i naší Praze.