"Mám rád výzvy a žiju tím, že překonávám sám sebe," říká nyní jednadvacetiletý student, kterého letos čeká maturita na Střední odborné škole v Nymburce a který během letošních prázdnin podnikl cestu napříč Českou republikou.

Na začátku byl hec. Viktorův nevlastní otec synovi navrhl, zda se jako nadšený sportovec nechce pokusit obejít svět. Ano, obejít. Pěšky. Od bláhového nápadu vedla krátká cesta ke stolu a kalkulačce. Jak dlouho by taková cesta trvala? Byl bych schopný kráčet celý den víc než tři dny po sobě? A tak se zrodila skromnější myšlenka – přejít pro začátek Českou republiku.

„Nebral jsem si s sebou nic zvláštního, jen stan, spacák, karimatku, oblečení, mp3 přehrávač, mobil, GPS lokátory, malou lékárničku a pár dalších věcí," vypočítává cestovatel. Po měsíční přípravě se vydal na cestu. A to pouhý den po účasti v extrémním závodě Spartan Race Beast.

V sobotu 16. srpna Viktor stanul na nejzápadnějším místě země, osm kilometrů na západ od Aše. Čekalo jej přinejmenším 618 kilometrů. To ovšem pouze v případě, že by se ani na krok neodchýlil od naplánované trasy.

„Až na krátké vzdálenosti, které jsem šel s rodinou a s kamarádkou, jsem celou cestu absolvoval sám. Člověk cestou hodně přemýšlí o budoucnosti a o svých plánech. Občas jsem si ale i zavzpomínal, když jsem šel kolem míst, která mi něco nebo někoho připomínala. Také jsem přemýšlel, jaké to bude v cíli. To mě motivovalo," vypraví Viktor.

Krize přišla hned na začátku

Samotný začátek cesty byl pro něj nejnáročnější. Druhý a třetí den se v plné síle projevila fyzická únava ze závodu a celodenních pochodů, a když se druhý den odpoledne spustil déšť, začal Viktor pomýšlet na předčasný návrat domů. Sám říká, že byl na dně.

„V obci Březová došlo ale k velkému zlomu. Díky nadšení obsluhy v místní hospůdce jsem načerpal hodně sil a mohl pokračovat. Potom už jsem to nemohl vzdát. Podobná setkání mi dodávala sílu po celou cestu," vysvětluje Viktor, který zakusil, jak mocně se na psychickém stavu dokáže podepsat samota a fyzické vyčerpání.

Jedním z dalších milých setkání bylo to s řidičem kamionu na parkovišti motorestu. Ten utrmácenému poutníkovi nabídl, že ho nechá přenocovat v návěsu, aby nemusel stavět stan v dešti. Přestože v hlavě tehdy Viktorovi táhly myšlenky, zda s ním řidič neodjede, vše dobře dopadlo.

Místa, kde si mladík během své cesty ustlal, byla vůbec rozličná – několikrát mu přístřeší nabídli cizí lidé, občas přespal u příbuzných bydlících na trase, ke slovu se však pochopitelně dostal i stan.

Nejkrásnějším zážitkem bylo setkání s rodinou

„Nejhezčí okamžik pro mě byl určitě cíl, kde jsem se setkal s rodinou," vzpomíná Viktor, jenž svou cestu završil na polské státní hranici čtyři kilometry za obcí Bukovec. Během své cesty nachodil zhruba 700 kilometrů a až do Olomouce si držel rychlostní průměr 40 kilometrů denně! Pak ovšem přišlo zranění a po nutném jednodenním odpočinku také zpomalení tempa.

„Rád cestuji, ale Čechy jsem dosud nijak obzvlášť neznal. Prozatím dávám naší republice přednost, jelikož je pro mě lépe dostupná a všude se domluvím. Do budoucna bych ale chtěl procestovat svět," vysvětluje Viktor a jedním dechem dodává, že plány další výpravy už získávají zřetelné obrysy.

„V příštím roce mám v plánu jít proti proudu Labe, od ústí do moře až k prameni. Pravděpodobně opět půjdu sám. Momentálně se ale chci věnovat škole a úspěšně odmaturovat," dodává cestovatel, který se svým výkonem zapsal do české knihy rekordů.