Domluvit si schůzku s posledním mladoboleslavským válečným veteránem a majorem ve výslužbě Rostislavem Kubištou nebyl žádný problém. S rozhovorem pro Boleslavský deník souhlasil hned a velmi ochotně.

Setkání jsme však domluvili na pátek 3. května, tedy přesně na den jeho kulatých narozenin. Na den, kdy se dveře jeho bytu, skutečně netrhly.

Návštěva střídala návštěvu, pogratulovat a pozvat oslavence na oběd s primátorem dorazila delegace z magistrátu, popřát vše nejlepší přijel za Český svaz bojovníků za svobodu jeho tajemník Miroslav Vybulka a nechyběli ani sousedé.

Hostitel rozdával úsměvy na všechny strany, vtipkoval a bavil početnou společnost. V bujaré atmosféře však nezbylo místo na rozhovor. Jeho první část tak můžete očekávat až příští týden.

Dětství na Ukrajině

Rostislav Kubišta přišel na svět 3. května 1923 v ukrajinské obci Novostavce, kam se jeho rodiče jako mnozí další Češi přestěhovali na vyzvání cara, který se tak rozhodl osídlit do té doby jen málo obydlenou oblast Volyně.

Rodina žila v chudých poměrech, ale v úzkém vztahu s přírodou. Smutným obdobím pro ni bývala zima, kdy nedostatečně oblečení bratři Kubištovi jen zřídka opouštěli chalupu, aby v zamrzlé krajině užili nějaké dobrodružství jako třeba nebezpečné ježdění na ledových krách.

Po přestěhování do ukrajinské vesnice, mimo českou komunitu, nastaly problémy s jazykem a náboženstvím. Rodina přijala pravoslaví a chlapci se ve škole učili ukrajinsky či polsky.

Vše se změnilo ve 30. letech. Politické napětí vystřídali sovětští vojáci se samopaly, kteří přišli zabrat území, o která SSSR přišel v první světové válce.

Přestože v okolních vesnicích už přicházeli o život Poláci, Rostislav Kubišta chodil na gymnázium ve Lvově, které v roce 1939 dokončil. Jeho rodina mezitím provozovala vodní mlýn.

„Protože jsme měli rybník plný ryb a oplechovanou střechu, která lidem připadala jako ze stříbra, brali nás za kulaky," vzpomíná Kubišta.

Rybník byl vypuštěn, mlýn srovnán se zemí. Rodině hrozilo vystěhování na Sibiř. K němu nakonec nedošlo jen shodou náhod.

Setkání s válkou

O prázdninách roku 1940 požádal Rostislava školní inspektor, aby doučoval děti, kterým rodinná situace neumožňovala chodit do školy. Tak se stalo, že se jeho žákem stal také budoucí prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk.

Tato zkušenost také vedla k tomu, že po vstupu do Československé armády v SSSR byl Kubišta zařazen ke spojařům. Zde se sice nevyhnul dvěma zraněním, ale zůstal na živu. Narozdíl od svého bratra – tankisty.

Železniční uzel v okresním městě Rovně byl v roce 1941 jedním z prvních cílů německého útoku na Sovětský svaz. Zničující nálet bombardérů dokončovali vojáci, kteří zabíjeli všechny ustupující v sovětských uniformách.

Civilisty okupanti obrali o většinu potravin a nechali už tak chudou oblast napospas. Zároveň internovali bojeschopné jedince do zajateckých táborů, aby minimalizovali možnosti odporu.

Tak se do tábora dostal i Kubišta. Kruté podmínky, hlad, zima a všudypřítomná smrt byly pro mladého člověka neskutečnou zkouškou a vybraly si svou daň.

Při lékařské prohlídce byl shledán neschopným práce a poslán do transportu. Pouze ruch, který u vlaku vypukl, když se matky přišly rozloučit s dětmi, umožnil Kubištovi, aby se skryl v křoví a zachránil si život. Cílová destinace vlaku byla ve vyhlazovacím táboře u města Lublin.

Co dělat v takovou chvíli? Na útěku, bez dokumentace.

Poté, co na vlastní oči viděl vybombardování a vyvraždění sousední vesnice Tajkury, vyrazil na útěk do neznáma.

Jediná možnost, kontaktovat sovětské partyzány, se zdála být nemožná. Mladého uprchlíka čekala dlouhá a nebezpečná cesta okupovaným územím.

Na jejím konci však skutečně čekal partyzánský oddíl plukovníka Medveděva, ve kterém byl Rostislav Kubišta včleněn do sestavy bývalých zajatců Rudé armády.

Rozhovor s Rostislavem Kubištou přineseme v Boleslavském deníku příští týden.