Projekt Příběhy bezpráví, jehož jubilejní desátý ročník uspořádala organizace Člověk v tísni, se letos vztahoval k výročí sametové revoluce. Jaký zájem mají žáci a studenti o moderní dějiny vlastní země? Staví se k tématu kriticky? Jak se vůbec nedávná historie vyučuje? Na tyto otázky nám odpověděl učitel dějepisu a zástupce ředitelky základní školy v Bakově nad Jizerou Václav Čech.
 

Pokolikáté jste se projektu jako škola zúčastnili? Jak vlastně v praxi probíhá?
Asi po čtvrté. Program vždy sestává z projekce filmu a následné besedy s pamětníkem. O tématu pak ale hovoříme ještě v dalších hodinách. Z nabídky filmů jsem letos vybral Z deníku Ivany A.

Jakým tématům už jste se věnovali?
V minulých letech to byla například Charta 77, o které nám přijel vyprávět její signatář Miroslav Jirounek z Mladé Boleslavi, nucené vystěhovalectví, o něm nám zasvěceně vykládala paní Anna Fořtová z Bakova, která z politických důvodů emigrovala do Austrálie, nebo kolektivizace, na kterou vzpomínal Jan Mrkvička z Nové Vsi.

Pamětníky vám doporučuje Člověk v tísni?
Ne, většinou je oslovuji sám a jde tedy o lidi z Bakova nebo jeho okolí. S pamětníky je ale trochu problém. V soukromí mi odpovědí na všechno, ale veřejně se jim dvakrát mluvit nechce. Například letos mi besedu odřekli. Zdůvodnili to tím, že konkrétně od 17. listopadu uběhla poměrně krátká doba a Bakov je maloměsto a lidé mohou mít různé názory.

Setkal jste se u žáků v souvislosti se stále živou historií s problematickou reakcí?
Ne, ani u dětí, ani u jejich rodičů. Spíše právě u pamětníků.

Myslíte si, že hosté letos nepřišli proto, že s 25. výročím revoluce se její význam daleko víc než v jiných letech problematizuje a diskuse o ní jsou stále vyhrocenější?
Myslím, že to téma je příliš mladé. Navíc se mi nepodařilo zjistit, že by se někdo z obyvatel Bakova do listopadového dění významněji zapojil.

Mají žáci o moderní dějiny zájem?
To je velmi individuální. V rámci přípravy jsem jim zadal, aby na téma 17. listopad 1989 vyzpovídali rodiče, takže předem už o tématu měli nějaké povědomí. Jeden žák třeba zjistil, že se rodiče v té době seznámili a chodili spolu na rande na demonstrace, další psali, že rodiče vzpomínají na to, jak ze silnic zmizela vojenská vozidla. O aktivní účasti ale nepsal nikdo.

Jaký prostor ve výuce na zdejší škole dostávají moderní dějiny? Když jsem byl na základní škole já, skončili jsme v látce těsně po druhé světové válce.
Poválečným dějinám věnujeme v devátém ročníku celé druhé pololetí. Navíc je tam několik kapitol, které vždy zdůrazňuji politické procesy nebo rok 1968. Podle ministerstva bychom měli odučit minimálně dvacet hodin, my jich učíme víc. Dějiny 20. století jsou podle mého názoru nejdůležitější. Nevím, zda jsou pro děti nejzajímavější, ale přinejmenším slyšely některá jména a mohou na tomto povědomí stavět.

Jak se vlastně vyučují?
Člověk má na nedávné dějiny vždycky nějaký názor. Na odsun Němců, na rok 1968. Získává jej z vyprávění, z literatury… Právě tuto otázku jsem kdysi pokládal na jednom školení. Tehdy nám řekli, abychom téma vyložili na základě faktů tak, jak ho vidíme my, ale zdůraznili, že jiní lidé ho můžou vidět jinak.

Jaký je váš názor třeba právě na 17. listopad 1989? A jak ho vykládáte v hodinách?
V historii se operuje s pojmem „vzpomínkový optimismus", zapomínáme to špatné a pamatujeme si dobré. Domnívám se, že je to případ i této události. Vykládám ji v tom optimistickém duchu. Říká se, že objektivně lze nějakou událost vyložit teprve ve chvíli, kdy se vystřídá jedna generace. Dříve se generace počítala 25 let, nyní to díky prodlužující se délce života bude o něco víc. Jsme tedy na hraně a nemůžeme podle mého názoru tuto událost ještě dokonale zhodnotit. Navrhuji se soudy vyčkat.

Příběhy bezpráví u vás proběhly už předminulý týden. Zabývali jste se následně událostmi, které se dostaly do zpravodajství? Například demonstracemi?
Narážíme na to. V deváté třídě, ve které jsem třídní, jsme se bavili o prezidentu Zemanovi. Žáci mají vůči němu celou řadu výhrad a ptají se mě na můj názor. Já mám vůči němu také celou řadu výhrad, ale je to prezident a já ho jako prezidenta respektuji. Zdůrazňuji, aby si žáci dávali dohromady informace z různých zdrojů. Radím jim, aby nevěřili jen televizi nebo novinám. Při každém předávání informace dochází ke zkreslení. Vlastní názor je to, co je důležité. A to je zároveň velké téma, které se vyučováním moderních dějin snažím ukázat. Proto učím dějepis.


ANKETA: Co by před revolucí nejvíc chybělo deváťákům?

Tereza Křibská
Nejvíc by mi asi chybělo cestování. A pak nedostatek různých materiálních věcí, třeba toaletního papíru. Ve filmu mě nejvíc zaujalo to nadšení, s jakým se lidé snažili udělat co nejvíc, aby komunisté skončili.

Lucie Kraušnerová
Také ráda cestuji, takže cestování by mi chybělo hodně. Vím, že do ciziny se jet dalo, ale ne někam daleko. Pouze do spřátelených zemí. A toaletní papír by mi také dost chyběl. To je přece docela zásadní věc.

Anežka Strnadová
Kromě cestování, na které bych musela zapomenout, by mě asi nejvíc štvalo, že nemůžu jen tak říct svůj názor. Materiální nedostatek by mi určitě také vadil. Dnes už máme všeho dost a nemusíme stát ve frontách.

Milan Masák
Nejvíc by mi určitě chybělo to, že si dnes člověk může říkat, co chce. Nechtěl bych si dávat pozor na to, co komu řeknu, abych z toho neměl později problém. Svobodné cestování by mi ale také určitě chybělo.

Tomáš Resl
Určitě bych se těžko obešel hlavně bez cestování a toaletního papíru. Také si nechci představovat, že bych si musel dávat pozor na to, co a komu říkám, abych sebe a své okolí nedostal do nějakého maléru.