Ve stejném roce se ale kluci z mladoboleslavské zemědělské školy poctivě učí na maturitu. Úspěšně. Všichni záhy skládají zkoušku života a z internátu se většina rozutíká do svých rodných měst. Jelikož ale mezi spolužáky během čtyř let studia vzniklo pevné přátelství, začali se scházet. A schází se dodnes v Autocampu Kosmonosy. Přestože je většině z nich už dvaasedmdesát, stále jsou plni života, sil, energie a ani pověstný humor jim neschází.

Tohle všechno by ale nebylo, kdyby se Bohuslav Zelený jednoho dne nerozhodl, že se ujme role „svolávače" a o pravidelné srazy se bude starat. Jak říká, není to jednoduché, přípravy zaberou spoustu času a navíc musí mít notnou dávku trpělivosti, neboť někteří spolužáci zapomínají účast na setkání potvrzovat. Přesto to nevzdává a letošní sraz jednadvaceti kamarádů ze dvou tříd uspořádal znovu. Od maturity jim uběhlo už padesát čtyři let …

„Tehdejší zemědělská škola v Mladé Boleslavi byla jednou ze čtyř, která studenty připravila na mechanizaci zemědělství," začal své vyprávění Václav Legát, dnes vysokoškolský profesor.

Praxe a teorie

Podle něj byly například dílny na tehdejší dobu perfektně vybavené. Velkou přednost a výhodu školy oproti dnešní době vidí v tom, že se tam kombinovala teoretická výuka s praktickou. „Měli jsme různé předměty. Kromě tradiční matematiky jsme prošli dalšími technickými předměty až pochopitelně po všeobecné. V dílnách jsme se pak seznamovali se základními obráběcími stroji, například soustruhem, frézkou, vrtačkami, ale také s prací se dřevem," vzpomíná Václav Legát, pro něhož bylo studium velkým životním přínosem.

Rád se vrací i k brigádám, které ke studiu neodmyslitelně patřily. „My jsme třeba museli jednotit řepku cukrovku, to už si dneska nikdo nedokáže představit. Kolem Luštěnic byla pole neskutečně velká. Tam se zakleklo, člověk neviděl konec …," popisuje šedovlasý vysokoškolský profesor s úsměvem na tváři. Dodává, že využívali i techniku, například pásový traktor. „To byl prototyp ČKD, měl šedesát koní a dostali jsme pokyn jet orat do Luštěnic. Ale dostat jsme se tam měli po vlastní ose. Zvládli jsme to . V místním pohostinství jsme si pak koupili guláš, nebo salám … Zkrátka jsme se neměli špatně," říká.

Hudební umění

S Bohumilem Zeleným jakožto hlavním organizátorem se shodují, že škola kdysi dbala o to, aby se rozvíjelo hudební umění mezi studenty. Pro tento účel najala vlastního kapelníka, který měl za úkol vést ansámbl muzikantů, z nichž každý byl na jiné úrovni. „Vytvořili jsme docela slušnou kapelu, s níž jsme vystupovali při takzvaných čajích v jídelně internátu. Jenže na zemědělskou školu se hlásili samí kluci. A kde vzít děvčata? Jeden zdroj byla obchodní akademie a další zdravotnická škola. A tak s nimi vychovatelky vždycky přišly a po skončení akce je ve vší počestnosti odvedly," poznamenává Václav Legát, který byl členem ansámblu a hrál na harmoniku. A když nekoukal do not, mohl si sličné studentky prohlížet jen z dálky. Zatímco Bohumil Zelený mohl dívky z okolních škol vytáčet na tanečním parketu.

„Vzpomínek máme spoustu. Byli jsme dobrá parta a vydrželo nám to dodnes. Oni by se chtěli scházet každý rok, ale držíme to jednou za dva roky. Je s tím dost práce," uzavírá Bohumil Zelený, který nejenže školu zdárně vystudoval, ale také na ní pětačtyřicet let učil. A vždy se držel hesla, že správný kantor musí být se studentem kamarád.