Osmadvacetiletý Tomáš Vaněk, je hereckým a pěveckým talentem, který má své kořeny nedaleko Mnichova Hradiště, přesněji v Jivině. Za svou osmiletou kariéru ho znají nejen příznivci divadla, ale také filmu. A tento pátek zazpívá v hradišťském divadle.

Narodil jste se v Mladé Boleslavi, vyrostl v Jivině, což je obec u Mnichova Hradiště. Teď už ale několik let bydlíte v Praze, kde máte nejen umělecké zázemí. Jak často se vracíte do svého domova? A co se vám zde vybaví?
Byli doby, kdy jsem pracoval bez výjimky každý den od rána do noci a za rodinou zajížděl spíš svátečně. Zhruba před rokem a půl jsem se ale rozhodl zásadně zvolnit, dát přednost v životě i jiným věcem a částečně jsem se vrátil. Pobývám na Jivině v poslední době hodně často, téměř vždy, když je volno a zrovna někde necestuji. Je tam klid a co vám dál budu povídat, prostě rodinné zázemí.

Jak vás vnímají místní lidé? Přece jen jste se stal známou osobností. V Praze účinkujete v několika divadlech vedle mnoha populárních herců. Nemluvě o tom, že máte zkušenosti i z televizních seriálů a filmů Tomáše Vorla nebo Petra Nikolaeva.
Nemám úplně přehled o tom, jak mě vnímají, jestli mě tedy nějak vnímají (smích). Jednak nejsem žádná superhvězda a rozhodně se tak ani nechovám. Myslím, že jsem mimo jeviště a obrazovku i dost nenápadný a vzhledem k tomu, že mezi obdobím, kdy jsem z Jiviny „odešel", a zase se zde začal nějak zásadněji objevovat, uplynulo pěkných pár let, mnoho z místních mě vlastně ani pořádně neznalo, já je také ne. Což se ale už nějakou dobu, i když pomalu, snad mění.

Nicméně, do Městského divadla v Mnichově Hradišti přivezete koncert s melodiemi nejen z muzikálů, kde nebudou chybět ani hudební hosté. Prozraďte, na co se mohou diváci těšit?
Ano, to je jeden z kroků, který by právě to vzájemné zpřetrhané povědomí z dětských let mohl trochu změnit. A mě vlastně samotného lákalo vyzkoušet si na chvíli čistě sólový večer. Nejsem na to běžně zvyklý, navíc vystupovat čistě sám za sebe, vždycky totiž hraju nějakou roli. Nakonec jsem ale sám velmi zvědavý a už teď natěšený. Posbíral jsem zásadní písně z mého profesního i osobního života, proslavené i méně známé, ale ne méně dobré skladby. Čekají vás úžasné pecky z muzikálů Já, Francois Villon, Fantom opery, Antoinetta, Rent, ale například i píseň z mého prvního muzikálu Josefina v mladoboleslavském divadle a… nechte se překvapit. Vše se skvělou živou kapelou pod vedením Petra Ožany a mou drahou kolegyní a kamarádkou Monikou Sommerovou a skvělým Romanem Tomešem. Bude to hodně pestrý a nabitý večer. Tímto zvu! (smích)

Kdo vás ke zpěvu přivedl? Byl to někdo z rodiny, nebo se zkrátka u vás projevil talent?
Odmala jsem chodil na hodiny klavíru a při hře si pobroukával. Zpívalo se i doma, táta bral často do ruky kytaru a prozpěvoval mně a sestře před spaním, hlavně různé lidovky a trampské písně. Hudba byla všude okolo mě, alespoň mi to tak připadalo. Hodně jsem ji vnímal, všechny žánry. A fascinovali mě krásné hlasy, hluboké, vysoké, ostré, jemné, zastřené, chraplavé, … Zkoušel jsem je napodobovat a časem přišel na to, že existují různá hlasová školení. Nejdříve jsem hledal informace sám, už ani nevím kde, internet u nás tenkrát tak nefrčel, jako dnes, takže asi v knihovně (smích). Dlouho jsem si zpíval jen sám pro sebe doma a pak jednoho dne přešel do boleslavského divadla, mé první hlasové školy.

S hraním jste začal už v dramatickém kroužku na základní škole, pak jste se dostal až do Městského divadla v Mladé Boleslavi, kde jste působil šest let. Jak vzpomínáte právě na tuto uměleckou éru?
Bylo to zásadní období, které přetvořilo moji touhu po herectví ve skutečnost a utvrdilo mě v tom, že se chci po této cestě vydat dál. Chodil jsem na střední a prožíval vše typické, co s tím souvisí, měl jsem touhu neustále zkoušet něco nového, hnán velkou ctižádostí. A první kroky po boleslavském jevišti pro mě byli něčím absolutně fantastickým. Za hodně vděčím Luďku Jiříkovi, který mě přijal do Dětského studia a Josefu Kettnerovi za první obsazení do Tvrdohlavé ženy. Když jsem pak po pěti letech intenzivního hraní, i když spíš roliček, chtěl zkusit přijímací zkoušky na herectví, Petr Mikeska mě trpělivě připravil a poslední šestý rok už jsem dohrával současně se studiem prvního ročníku na DAMU.

Která divadelní představení jste v mladoboleslavském divadle hrál rád?
Překvapí, když řeknu všechna? Já v té době příliš nevnímal, jestli byla nějaká inscenace lepší nebo horší, jestli jsem hrál to nebo ono. Pro mě bylo důležité, že můžu být v divadle, strašně mě přitahovalo divadelní prostředí a lidé v něm, okolo něj. I přesto, že jsem občas slýchal od některých herců, jak je to těžké řemeslo, nevděčné, prokleté, ponižující. V tom věku a životních okolnostech mi to ovšem nemohlo nijak hlouběji dojít. Navíc, s Otou Jirákem jsme byli skoro sousedi, jezdil jsem s ním do divadla a po představení mě vždy ochotně odvezl zpět. A právě při těch cestách mě vždy bavil různými historkami, případné smutky dokázal zahnat svým nadhledem a osobitým humorem. I díky tomu jsem se na každé představení těšil. Jak už jsem zmínil, hrál jsem v Tvrdohlavé ženě, Josefině, dále v komediích Můj přítel Harvey a Manželství po italsku. Zásadní pro mě bylo setkání s režisérem Radkem Balašem při Josefině, právě on mě postupně navedl směrem k hudebnímu divadlu, k poctivé práci na sobě, ukázal mi, co v sobě mám rozvíjet.

Zdejší divadlo má své významné jméno i za hranicemi. Nejen díky skvělému zpracování inscenací, ale i díky tomu, že několik herců se již stalo hrdými držiteli Ceny Thálie. Jak se mladoboleslavská prkna zapsala do vaší kariéry? Co jste se zde naučil a hodí se vám to i teď?
Máte pravdu, v Boleslavi se vždycky dělalo dobré divadlo. A i když je to už pár let, co jsem mimo zdejší dění, vnímám a těší mě každý boleslavský úspěch. Nesmazatelně se mi to divadlo vrylo do života. Byl tu vždy skvělý tým lidí, talentovaných, přátelských, pokorných. A to jak říkáte, se do vás zapíše. Jste formován tím, s kým se stýkáte. Myslím, že jsem si odsud odnesl nejen dobrý základ pro ten profesní, ale i osobní život. V profesi pak právě tu pokoru, protože, a boleslavské divadlo je toho zcela evidentním důkazem, je například úplně jedno, kde hrajete. Dobré divadlo se dá dělat všude, je jen nutné mít okolo sebe ty správné lidi. Jde o kolektivní práci, společné úsilí, jedině tak je možné dosáhnout dobrých výsledků, nestavět se ani před kolegy, ani před svou figuru. Sloužit inscenaci. O to se snažím vždy a všude.

Jak už jsme naznačili, do Prahy jste přišel v roce 2008, tedy v době, kdy jste nastoupil na DAMU a studoval činohru pod vedením Tomáše Töpfra, Tomáše Pavelky či Apoleny Veldové. Jaké pro vás bylo přemístit se z relativně velkého města přímo do hlavního města?
Ne, že bych Prahu už předtím neznal, ale stejně to byl první rok trochu šok. Všeho bylo moc, moc práce, moc lidí, jiných lidí, objevil jsem noční život, vlastně celodenní život (smích). Bydlel jsem v Hradební ulici a do školy chodil do Karlovy, což znamená, že moje každodenní trasa vedla přes turisticky nejatraktivnější trasy na starém městě. Česky jsem se zde skoro nedomluvil a přes neustálé davy lidí se taky nedá chodit zrovna v klidu. Často jsem se těšil na chvíli volna, kdy budu smět odjet zase ven z toho šíleného města. Přešel jsem na dost hektický způsob života, nestíhal jíst, někdy ani spát. Na všechno tohle si ale časem zvyknete, pokud víte, že to je součástí něčeho, co pro vás má smysl. Nakonec jsem si Prahu skutečně zamiloval, je to totiž také město mnoha všeobecných možností, příležitostí, setkání, barevné, moderní i historické a dnes, kdy tu bydlím už osmým rokem, i místo mnoha známostí, přátel a vazeb.

Pokud mohu soudit, v Praze se vám celkem daří. Od ukončení DAMU jste prošel několik tamních divadel. Za všechny zmíním například Divadlo Na Jezerce, Semafor, Hybernia, Kalich, účinkujete na Letních shakespearovských slavnostech. Jak je složité v dnešní době shánět nabídky? Nebo si z nich můžete vybírat?
Na tohle se složitě hledá odpověď. Jsou období, kdy přicházejí nabídky, jsou ale logicky i delší doby, kdy ne. Je to nevypočitatelné, když jsem například vidět v televizi, někdo může mít pocit, že mám spoustu práce a proto mě ani nezkusí oslovit. Naopak když moc vidět nejsem, zrovna tak mě neosloví, protože nejsem vidět (smích). A i když jsem takzvaně na volné noze, málo kdy se sám někam cpu, na konkurzu do divadla jsem byl nedávno asi po dvou letech. Není to ale z lenosti. Nechci prostě pracovat na něčem, za čím si nebudu stát. Těch dobrých projektů je po málu, a když jsou, zase je nestíhám. Každopádně se mi tedy nějakým zázrakem dostalo možností pracovat v rozumné míře na krásných místech a věcech, s báječnými lidmi, a nezbývá, než za to kamsi poděkovat.

Jsou typy rolí, které se vám hrají lépe a proč?
Jsou. Lépe se mi samozřejmě hrají typy rolí, které jsou blízké mému typu (smích). A ty mě vzdálené beru zase jako výzvu a ve skutečnosti mě baví daleko víc. Nejen proto, že jsou spíš vzácné, ale zároveň představují jistou výzvu a pokud se mi podaří pravdivě uchopit, tak mě posouvají dál. Opět můžu říct, že mám štěstí, protože jsem měl možnost vystřídat opravdu různorodé postavy, alespoň na divadle. Jednotvárnější zkušenost mám s filmem, zvlášť pokud mě režisér detailně dopředu nezná, dá především na můj typ. Což je ale logické, film pracuje s většími detaily a třeba jen vizuální faleš nebo odchylku od ideálu neodpouští, neexperimentuje tolik, jako divadlo. A já si naivně nemyslím, že můžu zahrát všechno.

Jen připomeňme, že za sebou máte například filmy Gympl, Vejška, Ulovit miliardáře, seriál Svatby v Benátkách, z inscenací pak muzikál Já, Francois Violin, Sedmero havranů, Rent či Fantom opery. Prozraďte, kde a v čem vás diváci mohou vidět v současné době?
Z toho, co jste zmínila, stále ještě s velkým úspěchem hrajeme Fantoma opery, kde mám hlavní roli Raoula, a také muzikál Já, Francois Villon v Divadle Na Jezerce. Dále účinkuji v Antoinettě v Divadle Hybernia, v létě také na Letních shakespearovských slavnostech v komedii Mnoho povyku pro nic, kterou můžete letos vidět nejen na Pražském hradě, ale tradičně i v Brně, Ostravě a nově například v Kutné hoře.

Co plánujete ještě v letošním roce? Čeká vás nějaká nová zajímavá práce?
Je toho vlastně ještě spousta, kromě tedy zmíněných koncertů, které se odehrají už zanedlouho. Naštěstí, pořád je co dělat. Když to vezmu tedy jen namátkou, tak například v Divadle Na Prádle povedu v červnu workshop se zaměřením na herectví v rámci 1. ročníku Festivalu Klíč. V létě mě čeká světová premiéra limitovaného uvedení fantasy muzikálu Raye Bradburyho v angličtině, o které zatím ale moc prozradit nemůžu, účast na Mezinárodním hudebním festivalu Slovanský bazar v Bělorusku, a na podzim pak premiéra v jedné z hlavních rolí v americkém muzikálu Bonnie & Clyde, který uvede ke svému 10. výročí „nad vodou" Hudební divadlo Karlín.

Nemůžu se nezeptat, máte nějaký sen, který byste si rád splnil? Nejen na uměleckém poli…
Našel jsem se v cestování, nejen proto, že jezdím do zahraničí rád za divadlem, ale rád bych poznal celý svět ze všech jeho stran. Což je nemožné a možná je to i dobře (smích). Každopádně mít možnost párkrát za rok vyjet, ať už kamkoliv, je pro mě velmi důležité. Tím si vždy plním z části tenhle bláhový sen. Ale! Doma je nakonec vždy nejlíp. A když bych měl mluvit o tom uměleckém snu, velmi s tím souvisí. Rád bych někdy zažil práci v zahraničí. Mnohokrát jsem pracoval se zahraničním týmem u nás, hrál jsem v němčině, angličtině, ruštině,… takže teď už jen překročit hranice. Což neznamená, že bych se chtěl stěhovat, opustit Českou republiku. Jen to zkusit jednou jinde, jinak.

A poslední otázka, co byste dělal, kdybyste se nestal hercem? Měl jste v záloze ještě jiné povolání?
Než jsem se rozhodl pro herectví, což bylo někdy ve 13-ti letech, měl jsem různá období. To asi většina dětí. Hrajete si na různá povolání, představujete si, jaké to bude skvělé, až budete dospělý a budete si dělat, co chcete. Byl jsem zapálený doktor, hodně dlouho policista, a ještě před tím vším jsem se chtěl stát králem (smích). Nakonec mi došlo, že si na tohle všechno můžu i dál hrát, když se stanu hercem. A bylo jasno. Později jsem k herecké profesi ale pochopitelně získal komplikovanější vztah a našel v ní hlubší smysl. Otázka možná je, jestli bych byl tam, kde jsem, kdyby se mi nepovedlo napoprvé dostat na DAMU. Nevím. Já byl přesvědčený, že nemůže být jiná možnost a vyšlo to. Ne, že by mě později v průběhu let nepřepadli pochybnosti, ty jsou časté, herec je vůbec velmi pochybovačné stvoření, myslím. Ale doteď jsem se nevzdal.