A daří se jim to.

Vedoucí lékařkou dětského domova pro děti od nuly do tří let je Helena Tomanová. S ní jsme si povídali o domově.

Začít jsme samozřejmě museli otázkou o tom, co před pár dny vyšlo najevo: je zde záměr ministerstva práce a sociálních věcí zrušit dětské domovy.

Když se objevily informace, že se uvažuje, že by dětské domovy měly být zrušeny, co jste si pomyslela?

Jsem přesvědčená, že péče o ohrožené děti v naší zemi je ve stávajícím systému nastavena dobře a na velmi vysoké úrovni. Naším společným cílem je umístit děti co nejrychleji do rodiny a to se nám daří. Když jsme četli o uvažovaném konci těchto zařízení, pochopitelně nás to nepotěšilo. Systém je možné vylepšovat, ale není prozíravé jej rušit.

Co byste řekla na obhajobu, proč nerušit dětské domovy?

Dětské domovy pro děti do tří let jsou zdravotnická zařízení. Pracují zde dětští lékaři a dětské zdravotní sestry. Je tu i široká interdisciplinární péče, spolupracujeme s psychologem, speciálním pedagogem, logopedem, rehabilitační pracovnicí, s řadou odborných poraden a dětských klinik. Je to proto, že k nám nejsou přijímány děti jen ze sociální indikace, ale z velké části z indikace sociálně zdravotní a zdravotní. A těchto zdravotních indikací přibývá.

Jaké děti se k vám dostávají?

Jsou to například děti rodičů závislých na drogách, alkoholu, nikotinu, rodičů psychicky nemocných, děti s vrozenými vývojovými vadami, děti s velkou zátěží před a během porodu, děti týrané a další. Je odborně zhodnocen jejich zdravotní stav před umístěním do náhradních rodin, ve velké většině je zlepšen a náhradní rodiče pak můžeme zodpovědně seznámit se zátěží ve zdravotním stavu dítěte a s prognózou vývoje. Vysoká procenta dětí jsou pak do rodin umístěna.

Můžete vaše slova doložit na statistice?

Samozřejmě. Každým rokem přijmeme kolem 25 dětí a stejný počet dětí umístíme do rodin. V průměru polovina z nich směřuje do adopce, čtvrtina se vrací do vlastní rodiny a čtvrtina odchází do pěstounské péče. Vloni jsme přijali 27 dětí a do rodiny umístili 28 dětí 20 dětí odešlo do adopce, dalších 5 dětí do pěstounské péče a 3 děti se vrátily do vlastní rodiny.

Jaká je kapacita domova a jaká nejmladší děcka tu máte?

Kapacita je třicet dětí. Jsme dětský domov od nuly do tří let. Zrovna včera jsme převzali miminko z novorozeneckého oddělení, bylo mu pět dnů.

close zoom_in Které období je tady nejpříjemnější? Napadne mě, že Vánoce se spoustou dárků. Pak mne ale napadne, že děti, které tu zůstávají, by je mohly trávit jinde…

Každé období je tu hezké. Děti mají hodně aktivit divadlo, jednou týdně přijde klaun, plavání, sauna, tělocvična, pizzerie, cukrárna, výlety, ozdravné pobyty. Na týdenní pobyty děti odjíždějí dvakrát do roka. Pořádáme zahradní slavnosti, akce jako malování na chodníku, pouštění draků, dlabání dýní. Zapojili jsme se do projektu výuky angličtiny.

Jak to všechno zvládáte?

S řadou aktivit a výletů nám pomáhají dobrovolníci nebo skupiny přátel našeho zařízení, jsou to například lidé z občanského sdružení Strom života, skupina lidí kolem paní Linhartové, v posledním roce například boleslavský hokejový klub, dobrovolníci při Klaudiánově nemocnici a další a další. Ti všichni se zúčastňují našich akcí. A také je hradí.

Řekněte mi, je Mladá Boleslav vůči dětskému domovu štědrá?

Vždy jsem překvapena laskavostí, velkorysostí a štědrostí lidí v regionu. Lidí, kteří nám fandí a pomáhají, přibývá. Díky tomu mají děti tolik aktivit, výletů. Mnoho aktivit organizuje dobrovolnické centrum při nemocnici. Někteří dobrovolníci chodí jednou týdně za určitým dítětem, někteří si chodí s dětmi hrát ve skupinkách nebo vymýšlejí různé zábavy. V posledním roce sem začali docházet s pejsky. Nebo s dětmi jeli na koně. Ale také třeba pomáhají na zahradě.

Jak se vlastně dítě dostane do vašeho dětského domova?

Buď maminka dítě nechce, nebo se o ně neumí nebo nemůže starat. Někdy děti přijdou ve špatném stavu. Míří sem děti na základě rozhodnutí soudu, na základě předběžného opatření nebo rozhodnutí o ústavní výchově. Děti tu mohou být ale i na žádost matky.

Řekla jste, že vlastně většina dětí do věku tří let je umístěna. Co když se tak nestane?

Pak by děti musely přejít do domova školního typu. To jsou ale maximálně dvě děti za rok. Využíváme všech možností, aby děti byly umístěny do náhradní rodiny adopce, pěstounská péče, využili jsme SOS vesničku, čtyřikrát jsme využili i mezinárodní adopci. Překládáme pouze děti, jejichž umístění do rodiny je opravdu nemožné.

Kam zamířily děti, které odešly do mezinárodní adopce?

Do Dánska a Německa. S těmito dětmi máme stálý kontakt a mohu říci, že se mají velmi dobře. Na Vánoce psaly dopisy, dokonce i jedna maminka s chlapečkem v létě přijela a strávili u nás celý den. Bylo dojemné, když chlapec chtěl zůstat i na noc. Bohužel jsme mu nemohli prosbu splnit. Nedávno napsali, že opět přijedou.

Jiří Šubr: Deset tisíc? Byl to šok!

close zoom_in Jedním z hlavních organizátorů charitativního koncertu v mladoboleslavské restauraci Sportovka před pár dny byl hudebník Jiří Šubr (kapely Barbecue, Los Troskos). Na podporu dětského domova v Gellnerově ulici se mezi návštěvníky hudebního večera vybralo 10 tisíc korun.

Kdy vlastně vznikl nápad podpořit děti?
Já jsem už dříve jezdil s muzikanty z kapely Barbecue do dětského domova v Milovicích. Tam byly ale starší děti. Pak nám kolega odjel mimo republiku a přestali jsme tam jezdit. A mne to začalo chybět. Pak se objevila možnost zahrát charitativně na jedné akci na spinningu u Jany Hladíkové. Tam se také zrodil název našeho příležitostného spolku Los Troskos.

To je asi dva roky, že?
Zhruba tak.

Tam už jste vybírali na dětský domov?
Ano. Vybrali jsme šest tisíc korun.

Jak jste se dostali do Sportovky?
Všichni ze zúčastněných muzikantů k ní mají vřelý vztah. Mnozí tam již vícekrát hráli. A holky z baru nás mají rády. A my je. Slovo dalo slovo. A tak jsme zahráli. Poprvé se vybraly tři tisíce dvě stě korun.

To je pěkná suma, ale podruhé se vybralo mnohem více.
To je pravda. My jsme byli ale mile překvapeni už těmi třemi tisíci. Když se nyní vybralo rovných deset tisíc, byl to pro nás doslova šok. Příjemný.

Máte nějakou představu, čím byste chtěli dětmi potěšit za vybrané peníze?
Víte, nám je to jedno. My to svěříme vedení domova. A to s plnou důvěrou. Cítíme, že se tady děti mají dobře, že se o ně všichni velice hezky starají. Když sem přijdeme, je nám tu moc fajn. Paní ředitelka, doktorka Tomanová, nejlépe ví, co za darované peníze pořídit. Co nejvíce děti potěší. Jestli to bude nová houpačka nebo zájezd, to je přece jedno. Děti budou mít určitě radost ze všeho. Jsou to přece děti.

Budete v charitativních koncertech pokračovat?
Určitě. Jen ne ve velké intenzitě. Každý z muzikantů má i jiné domovské projekty, a tak je času málo, bohužel. Chceme, aby naše koncerty na podporu dětského domova, byly mimořádnou událostí, aby se na ně lidé těšili a rádi přispěli. Koncerty budou, ale rozhodně ne každý měsíc.

Připomeňte na závěr, kdo tvoří Los Troskos?
Posledního charitativního koncertu v lednu se zúčastnili a honoráře dětskému domovu v Mladé Boleslavi věnovali Jana Tomanová, Martina Bártová, Jiří Šubr, Josef Žalud, Honza Havel Pavlíček, Petr Goro Němec, Richard Hybler, David Gábor, Pavel Handlík a taneční country sdružení Country Live. Doufám, že jsem nikoho omylem nevynechal.
O jedné vile plné kouzel a dětských úsměvů

close zoom_in Nemusíte je znát, nemusíte je potkávat. Až dočtete moje písmenka, možná vás napadne, že je škoda, že byste je potkat chtěli. Alespoň na chvilku.

Když ale nepoznáte zrovna tuhle partičku, možná budete mít štěstí na jinou. Takových je kolem spousta. A všechny mají jedno společné. Mají totiž srdce. A to bije v dnešní době nejen pro peníze, slávu a úspěch. To jejich srdce otevírá cestu k těm, které potřebují srdce jiných.

Nerozumíte? Tak vydržte číst ještě chvilku…

Je mrazivý podvečere. Tma padla, ale tam uvnitř se svítí. Svítí žárovky. Svítí světla na stromečku. A svítí dětské tváře.

Vcházíme dovnitř a než se rozkoukáme, vrhají se na nás. Mají k nám důvěru. Takovou, jakou má ten, kdo věří, že každý úsměv je opravdový. Vrhají se na nás s nataženými rukami, otevřenými ústy. A touží po jediném: aby ten úsměv trval dlouho.

Mnohé znají tyhle od chvíle, kdy se objevily na tomhle světě. Mnohé ho poznaly až tady. V království, ve kterém musí kvůli nepřízni světa, do kterého se narodily, přečkat určitý čas.

Je ale slovo přečkat to pravé: To, které vypovídá o jejich současném životě?

Některé prožily chvíle, které se mnohým mohou zdát jako scény z těch nejsmutnějším reportáží.

Abych vše uvedl na pravou míru. Stručně a jasně. Vstoupili jsme do dětského domova v mladoboleslavské Gellnerově ulici. Domova, který spadá pod Klaudiánovu nemocnici.

Do dětského domova, kde žijí děti ve věku do tří let. Od nuly do tří let. Doslova a do písmene. Během dvou hodin, které v domově prožijeme, totiž potkáme i ty „staré“ děti, ale i ty, které spadají do oné startovní kolonky “od nuly“. Tomu nejmladšímu obyvateli tu je v době naší návštěvy pět dnů. Slyšíte dobře – 5 dnů. A tenhle človíček možná viděl svoji maminku jen jednou a to pár vteřin. Byla to chvíle, kdy se objevil na světě. Možná ji ale neviděl vůbec.

Vstupujeme do domova. Pepa Žalud, Jirka Šubr, Martina Bártová a já. Kromě mne vše hudebníci z Mladé Boleslavi. Nyní zastupují volné hudební sdružení Los Troskos. V kapse mají šek na 10 tisíc korun. Tolik peněz se vybralo při charitativním koncertu v boleslavské restauraci Sportovka. Tam Los Troskos zahráli ve prospěch domova. A byli překvapeni, když po půlnoci sečetli peníze.

Děti ale netuší, že jim neseme peníze. Jsme návštěva. „Strejdo!“ vrhá se na mne malý blonďáček a já už tuším, že i když bych měl zaznamenávat dojmy a postřehy z návštěvy, budu se muset věnovat hlavně jemu. Děti právě rozbalují dárky. Doktorka Tomanová, vedoucí lékařka domova, vysvětluje, že dárků na Vánoce měly děti poměrně dost. A tak Ježíšek přišel i o něco později. Nechť se ta dětská radost z dárků protáhne.

Malý klučina mi v pravidelných intervalech nosí zabalené poklady a společně je rozbalujeme. Když se na svět vyklube autíčko, chlapík vydechne, oči mu zazáří, pohladí dárek, položí ho a peláší vyzvednout další. A tak to jde u všech dětí.

Všichni máme kolem sebe partu dětiček, která si nás oblíbila. K mému blonďákovi se přidává černooká slečna a pak ještě dvojička. Slečna, co sotva chodí, a chlapec, který už ví, že patří k největším. Je to dětská mela, kde děti jakoby chtěly mít někoho jen a jen pro sebe.

Uteklo pár desítek minut a je čas, abychom děti opustili. Když si dopijeme s paní doktorkou Tomanovou, která nám vypráví, jak to v domově chodí, kávu, jsme o poznání chytřejší. Ale hlavně cítíme, že tady se nikdo o děti bát nemusí. Dostávají to, co potřebují. Největší díl v tom rozdávání tvoří láska.

Jdeme se rozloučit s dětmi, a když otevřeme jednu z místností, neubráníme se úsměvu. Na nočnících, hezky v řadě vedle sebe, sedí asi desítka dětí a všechny otočí hlavu k nám. Když jim zamáváme, většina z nich nám také zamává. Jako bychom v tom jejich gestu cítily, že nečekají od světa nic, co by jim nemohl dát. Čekají jen obyčejné lidské pohlazení, obyčejný úsměv. Svět jim ho zapomenul od maminky nadělit, proto jsou tady.

Dveře se za námi zavřely. Míříme do pokoje, kde jsou miminka. Doslovná. I to pětidenní. A tam najednou takřka oněmíme. Mysleli jsme si, že ten zvláštní pocit dětského zájmu dětí bez rodičů, přešel. Tenhle pocit je ale daleko jinačí. Těžko ho popsat. Možná snad jako polknutí na entou.

Několik postýlek a v nich nádherní tvorové. Každého z nás napadlo, jak takovou krásu může někdo odložit. Jak je může nechtít. Chápu, že tady se děti mají dobře. Lépe, než by se měly doma. V jejich případě není domov jako domov. I když tohle všechno pochopím, stejně některým věcem na tomhle světě nerozumím.

Když se před budovou loučíme, my, tvrdí, chlapi, nemluvíme. A Martina má v očích sotva postřehnutelné slzy.

Když jsem si večer pustil počítač, najednou mi tam zablikala zpráva. Martina Bártová psala všem: „Děkuju vám "trosky" za to, že jsem mohla dneska zažít tuhle návštěvu. Možná to bude znít jako klišé, tak ať, ale pro mě je to fakt, že to byl jeden z nejsilnějších zážitků mého života. A já přesně tyhle zážitky a smysly ve svém životě hledám.

Nevím, jak vy, ale má další návštěva v Klaudiánově nemocnici bude směrem do dobrovolnického centra na pár testů a budu doufat, že jimi projdu až do téhle vily v Gellnerově ulici, která je plná kouzel. Díky!“

A to je všechno…