Pane, kudy se dostanu do Loděnice autem?" „Nechte ho tady, tam to autem nejde. Musíte po svých," říká mi starší pán a naznačuje mi, jaké budou moje další kroky. Jdu po asfaltové, dost prudké cestičce, vlevo stráň, vpravo ploty domů. Přede mnou čtveřice oblečená do džín a džínových bund. Věk? Tak pade.

Loděnice.  Areál jak na dlani. Jsem tu poprvé. Ostuda, říkám si. A hned mne napadá, že před pár dny tady musel být pořádný masakr. Na Tomáše Kluse přišlo přes tisíc lidí. Dneska to bude snad trochu klidnější. Kapela EX 05 křtí cédéčko. Jmenuje se Muzikantská duše. Je teprve půl deváté, ale cítím tu kolem zvláštní atmosféru.

„Nazdar, chlape, rád tě vidím," hřímá hromotluk a třepe mi pravicí tak silně, že si na chvíli připadám jako buben, do kterého mlátí paličkou. Milan Frumar, duše kapely. „Jak se máš?" ptám se po americku. Když Milan začne mluvit, většinou mluví dlouho a nedá se přerušit. Nadechne se a v tom mu na rameno klepe slečna: „Prosím, podepište se mi," žadoní. A Milan se na mne podívá a s poťouchlým úsměvem špitá: „Dobře!" A pak rozdá autogram. Dneska jich bude více.

Popsat koncert a křest, nebo-li loděnický večer s EX 05 by šlo mnoha způsoby. Já volím takový, jaký jste asi ještě nečetli. Je na vás, jak ho pochopíte a zda pochopíte, jaký ten večer vlastně byl. Následující řádky jsou jen strohou směsicí mých vjemů. Předávám vám je tak, jak jsem je slyšel a viděl. A vlastně i cítil. Nabízím vám směsice mnoha nesourodých vět. Tady jsou: „Tahle kapela byla vždy normální. Prožil jsem toho s nimi mnoho, vydalo by to na několik knih," utrousí Bohouš Rosenkranz, dvorní fotograf „exáčů", když se potkáme.

Au, plácám se přes džíny do nohy. Komár. Voda v Jizeře je klidná. K dnešnímu večeru ten klid patří.
Dvě mola na břehu mohou sloužit jako tribuna. Jen kdyby nebyla otočena k vodě. Břehy jsou dost příkré, kdo se víc napije…, no, připadá mi to nebezpečné. Kdo vchází do areálu, takřka vzápětí se k někomu přitočí, podávají si ruce, plácají se po zádech, někteří si vsakují vzájemně polibky na uvítanou.

Je pár minut po deváté. Na podiu ve tmě začíná bubeník mlátit do bicích. Jan Frumar, syn Milana Frumara. Za pár okamžiků se podium rozsvěcuje a pětice muzikantů rozjíždí tenhle večer – kapela Artes.
Mladík v modrém triku a kraťasech se vrhá pod podium a cloumá se zábradlím. Tleská a křičí. První fanoušek.

Dáma s krásnými dlouhými černými vlasy, v bílém triku, kostkovaných kraťasech a žabkách jde doprostřed tanečního placu. Tleská a pohupuje se do rytmu. Později mne napadne, že má něco společného s basovým kytaristou skupiny Jiřím Rákosníkem, protože se později nějak obejmou. Dáma ve svítícím zeleném triku stojí hned vedle stanu zvukařů. Nadšeně se kroutí do rytmu a je evidentně nadšená.

Olda Bareš, který léta než ho tuhle zrušili, prodával v boleslavském Bontonlandu, stojí se svým dámským doprovodem opřený o zavřený kiosek a kývá hlavou. Do taktu. Olda chybí na málokteré hudební akci v regionu už dlouhá léta. Chybět tady? To by byl hřích! Mladík v černém triku se přitočí k dámě v bílém triku a červených teniskách. Tak nějak ji sáhne na prsa a dostane lepáka. Oba se pak obejmou.

Muž v modré mikině drží v ruce pivo a nehnutě zírá na kapelu. Možná by tam chtěl být taky. Dáma v bílých elasťákách sleduje se svým partnerem hudbu z dřevěného mola. Dlouze zívne, protáhne se a kouká dál směrem k podiu. Já si píšu zápisky. Když na chvíli zavřu blok, uvědomím si, že si tužkou ťukám do rytmu do stehna.

Tři chlapíci, vpravo od podia pijí pivo, a ten s pruhovaným svetrem přehozeným kolem krku předvádí skvělé taneční kreace. Artes zpívají píseň Tequila. Večer teprve začíná. Po hodině Artes mizí ze scény.
EX 05 přicházejí, zkoušejí. Na podiu jsou jednu chvíli tři Frumarové. Táta a děda Milan, syn a táta Jan a benjamínek Julian – syn a vnuk. Mladík brzy opouští podium. Babička ho odvádí.

Za pár chvil, stejně jako před hodinou, ve tmě začíná bubeník bubnovat. Milan Frumar. Hromotluk s dlouhými vlasy, který za bicími není skoro vidět. Za pár chvil je na podiu i klávesista a takřka manekýn s dlouhými vlasy, celý v bílém – Zdeněk Tvrdík. Basák Jan Frumar v obyčejném triku se ani na vteřinu nezastaví a pořád nabádá dav k potlesku. A kytarista a muž s nezaměnitelným hlasem, Jiří Rákosník. S černým šátkem místo čelenky.

Taneční plocha se slušně zaplňuje. V pauzách kdekdo haleká na Jiřího Rákosníka: „Jirko, dejte Píseň pro ženu," žadoní dokola někdo pod podiem.  Zpěvák se jen usměje: „My jsme se dohodli, že Píseň pro ženu nebudeme dnes hrát," uculí se. Dělá si srandu? Co by to bylo za koncert, kdyby nezahráli píseň pro ženu?… Na parketu je pořád více lidí, nálada je výborná. Jako na vesnické tancovačce před dvaceti lety. Nebo třiceti. Jen se netancuje. Maximálně poskakuje, pohupuje, tleská. A taky zpívá. Každý tyhle písničky tady zná.

Křest se blíží, jdu ještě na párek. To se prostě musí. „Je dobrý," říká štíhlá slečna prodavačka. „Ještě, abyste řekla, že ne," usmívám se. „Já měla už dva," kontruje. Byl dobrý. S křenem a hořčicí. Pokecal jsem se jen trochu. Hořčicí. Křest. Já říkám, že cédéčku přeju, aby v anketě Boleslavského deníku Boleslavský Otík byla úspěšná v kategorii Počin roku a aby kapela EX 05 zabodovala mezi skupinami. Proč? Protože tyhle duše, na tom cédéčku i ty duše hudebníků si to zaslouží.

Pepa Podolák z rádia Jizera slibuje, že EX 05 bude hrát. Fotograf Bohouš Rosenkranz přeje cédéčku duši.
Bouchá šampaňské, všichni postupně cédéčko polévají. „Jsem strašně zalepenej," utíká se utřít Jan Frumar.
Cédéčko přišlo na svět. Je pokřtěno. Stojím mezi hudebníky a cítím zdola, že tam je mnoho duší, které jsou napojeny na jednu vibraci s partou na podiu.

Exáči, ač si to nepřiznají, stojí a v očích jim vidím zvláštní lesk. Jsou šťastni. Fakt je to z nich cítit. Začíná druhá část vystoupení. Kapela dává staré pecky jako Brusle, To máš jedno Tomáši a dostává se i na Píseň pro ženu. Na podiu se objevuje blondýna, hostující zpěvačka Jitka Svobodová. Poslouchám, když v tom ke mně přichází muž, plácá mne do ramenou a povídá: „Nazdar, chlape, jak se máš? „Dobře," říkám, ale nechápu, odkud se známe. „Ty si mne nepamatuješ?" No, jsi mi povědomý, ale přesně nevím," lžu. Tak mne napadne, že bych nechtěl, aby mne polil pivem, které drží v ruce. „Zdeněk Svoboda, byli jsme spolu na vojně, v Michalovcích, a zpěvačka je moje dcera." Matně si vzpomínám, kam ho zařadit, ale vzpomínky má jako živé. Chvíli si povídáme a pak mizí pro další pivo.

Napadlo mne, že ta vojenská služba byla před 30 lety. To to utíká! Tak snad mi nemá za zlé, že jsem ho po tom kusu života nepoznal. Buch! A zase herda do zad. Vláďa Rejnart, hudební boleslavské legenda, důchodce. Kapela Generace. Právě zní z podia směska hitů Led Zepellin i Deep Purple. „Jo, to je paráda, to jsme byli ještě mladí," zasní se Vláďa a hned obdivně dodává: „Koukám na Rákosníka a nechápu. Já viděl ty jeho ruce, on má prsty jako kdyby pracoval s lopatou. Tak mu říkám, jak dokáže vyloudit z tý kytary tyhle zvuky. On je prostě skvělej."

„Hej, tak nám nalej, svět je malej, nám se nechce spát. Hej, tak nám nalej, než nás sbalej," zní Rákosníkův hlas z podia. Komáři štípou, nad podiem svítí jasný měsíc. Loděnice žije svým životem. EX 05 jsou z Benátek. Tady zažili největší slávu, tady si prožívají svoji druhou mízu. Druhou? Kdo ví, kolik jich ještě bude. Frumar s Rákosníkem tvrdí, že cédéčku Muzikantský duše nebude poslední. "Kdepak, ani náhodou, nápadů je dost," říkají oba.

Blíží se půlnoc. Hodina, kdy v Loděnici podle pravidel hudba ustane. Dav si vytleská jeden přídavek. Na moravským poli se hraje dnes podruhé. Je minuta po půlnoci a zvukař vypíná exáčům nástroje. Je konec. Pokřtěno. Díky. Dobrou. Jdu zase tou asfaltovou uličkou k zaparkovanému autu. Tentokrát do kopce. A zase míjím čtyřčlennou partu v džínovém. Trochu se motají. Prozpěvují si hit exáčů Brusle: „Koupil jsme si brusle, ty mi byly malý, tak jsem si koupil druhý, ty my byly velký, tak jsem si koupil třetí, ty mi nebyly vůbec."

Když se mi podaří je předejít, uvědomím si, že si pobrukuji slova písně, která mi utkvěla nejvíce – Sedmikrásky: „Na louce odkvétají sedmikrásky, jen tak si vadnou, jak starý lásky. Takhle už to chodí, že všechno má svůj čas." Loděnický čas byl moc fajn. Díky za něj i za ty m(M)uzikantské duše…

Autor je bývalým šéfredaktorem Boleslavského deníku, nyní krajským šéfredaktorem Deníku – region Střední Čechy + Praha (jiri.macek@denik.cz)