„Učíme děti, které jsou do věku čtrnácti let, takzvaně nenásilnou formou lásce k přírodě. Za důležitý faktor považujeme sestavení správného týmu lidí, kteří tábor vedou. Tábornický život je rozdělen do čtyř oddílů, u každého z nich je jeden vedoucí a dva praktikanti a asistent. Na táboře je i hlavní vedoucí a programový vedoucí. Navíc v kuchyni pracují dvě kuchařky a dvě pomocné síly. Tým dospělých tak čítá přes dvě desítky lidí. Šéfové Dibitanzl a Bendl shodně říkají, že sehnat tým spolehlivých vedoucích není jednoduché, ale je to základ dobré práce. Třetina přijde za rok znovu, dvě třetiny se mění. 

Kořením každého tábornického života je táborová hra. „Téma prvního letošního turnusu byly Hrady a panovnické rody, tématem druhého jsou Piráti. Tyto hry vymýšlí Milan Kolář,“ říká Jan Dibitanzl. Ten také tvrdí, že děti nejvíce z celého dne baví večerní táboráky a zpívání. „A všichni se těší na každé jídlo,“ dodává Karel Bendl.

Pár hodin v zemi dobré nálady a pohody 

Hodiny ukazují půl sedmou ráno. Bez pár minut. Tábor v Okrouhlíku spí. Boty mám umokřené od ranní rosy, poslouchám cvrkot ptáků. A napadá mne, že skoro nevěřím, že jsem na dohled od Benátek nad Jizerou. Hotový poklad! Nikdy předtím jsem o tomto kouzelném místě neslyšela. Areál letního tábora v Okrouhlíku mě na první „dobrou“ doslova uchvacuje. Stačí jen pár okamžiků a je jasné, že tady pro nějakou techniku a uspěchaný styl každodenního všedního života není místo. 

Začínám se sžívat s přírodou. Všude samá zeleň, klid, vůně stromů. Kousek opodál stanové městečko. Za pár minut se čtyřicítka dětí probudí do dalšího dne svého pětidenního táborového pobytu. Myšlenkou mi blesknou vzpomínky na má dětská léta, kdy jsem i já jezdila na letní tábory. Ze zasněného nostalgického rozjímání mě probírá hlasité: „BUDÍČÉÉÉK!“ 

Než se naděju, všude kolem se objevují děti. Je na nich znát, že se těší na další nový den a na dobrodružství, které jim přinese. Marně hledám někoho, komu se vstávat nechce, nebo se tváří znuděně. Pár minut poté už všichni absolvují ranní rozcvičku. 

Než docvičí, „objevuji“ dvojici mužů, kteří mají tento letní tábor „na svědomí“. Hlavní vedoucí tábora Jan Dibitanzl a Karel Bendl pro práci s dětmi žijí a v pořadí třetí tábor pořádají s láskou. „Ono to ani jinak nejde. Tohle člověka musí bavit,“ odpovídá Jan Dibitanzl na otázku, jestli ho práce s dětmi naplňuje. 

Zatímco v kuchyni připravují toasty, děti se mezi sebou baví, honí se, hrají badminton. Ani jedno z nich nesedí u telefonu. „My jim telefony nezakazujeme.  Řekli jsme však rodičům, že tyto věci dětem hlídat nebudeme. Ukázalo se ale, že je táborový program natolik zabaví, že si na nějaký telefon nebo počítač ani nevzpomenou,“ říká Karel Bendl a dodává, že se děti snaží naučit lásce k přírodě avšak nenásilně a nuceně, nýbrž pomocí různých her a jiných aktivit.

Atmosféra na táboře je úžasná a já jsem překvapená, jak se i v dnešní urychlené době dokáže mladá generace takto bavit. Toasty jsou hotové a já se společně se všemi vedoucími a dětmi přesouváme na snídani do hájovny, která po dobu tábora slouží jako společenská místnost a jídelna. A je to tady. Teplé kakao, sladká vánočka a sýrové toasty ve mně probouzejí dlouho očekávané pocity nostalgie a vzpomínky na mé dětství strávené na táborech. Děti mezi sebou hlasitě diskutují o tom, kdo jim předešlý den zničil pracně vyrobený domeček z klacíků a listí, který sloužil jako „hotel pro mravence“. Trochu jim závidím tu bezstarostnost. 

Snídaně končí a děti čeká další program. „Celotáborové hry tady vymýšlí vedoucí Milan Kolář,“ vysvětluje Jan Dibitanzl. Letos jsou děti rozdělené do několika týmů představujících panovnické rody. Za různé úkoly, soutěže a hry získávají papírové puzzle, ze kterých by měly poskládat obrázek hradu nebo zámku. Na řadu přicházejí soutěže a děti závodí v tom, kdo déle vydrží skákat přes švihadlo. 

„Ty jsi novinářka? Já jsem ještě nikdy naživo opravdovou novinářku neviděl,“ povídá mi malý Martínek, zatímco si staví domeček z listí. Snažím se jeho zájmu o žurnalistiku využít a ptám se, jak se mu na táboře líbí. To už ale další chlapeček pláče, že chce být také v novinách a odchází kamsi trucovat. Říkám si, že takhle to nechat nemohu a vydávám se za ním s tím, že mi klidně také může říct, jak se mu na táboře líbí. Nakonec mám nahrávky pěti dětí, které jsou nadšené z toho, že mohou říct něco do novin. „Hele… Jestli tě nahrávala, tak to bude určitě do televize, nebo rádia,“ povídá jeden chlapeček druhému. Usmívám se dětské naivitě. Upřímnosti. Bezstarostnosti. Děti mě provázejí po lese a popisují mi každé zákoutí a housenku, kterou zahlédneme. „Máme tu i divoké králíčky,“ povídá malá Kačenka, a ukazuje na králíka, který se před námi krčí v houští. 

Zase nemohu uvěřit tomu, že jsem jen kousíček od Benátek nad Jizerou. Tohle je prostě jiný svět. A ty děti jsou v něm šťastné, pomyslím si. Po celou dobu se sama sebe ptám, jak to ti organizátoři a vedoucí zvládají? Jak se jim daří v těch dětech vzbudit takový zájem o přírodu a navodit tak přátelskou atmosféru? „Základem je sestavit dobrý tým z dobrých lidí. A to také není žádná legrace,“ prozrazuje mi své know-how Karel Bendl, který má na starost organizaci. Vedoucí se navzájem doplňují a tvoří tým, který vytváří pohodu, dobrou náladu. 

Je tu oběd. Vedoucí se shodují, že tento turnus je nejvíce „žravý“ za celou historii tábora. Potvrzuji podle umění paní kuchařky, že ta „žravost“ je pochopitelná. 

Odjíždím. Vůbec se mi nechce. Strávila jsem v Okrouhlíku několik desítek minut. Pár hodin. Opouštět klid, pohodu, dobrou náladu není lehké. Když se otáčím a mávám dětem, zase mne popadá nostalgie. Něco mne hřeje u srdce, Právě jsem opustila dětský ráj. Ráj, na který budu vzpomínat. Důležitější ale je, že na něj budou vzpomínat všechny děti. Jsem přesvědčená, že jen a jen v dobrém…

MICHAELA MÍČOVÁ, JIŘÍ MACEK