Ta slova znějí divně. Cize. Smutně. Nechce se jim věřit. Jenže život to tak nastavil. Sporťák Boleslavského deníku Pepa Štajner zemřel.

Poslední týdny tohoto veselého chlapíka nebyly jednoduché. Zákeřná choroba mu sebrala fyzické síly, leč jeho optimismus mu vydržel do poslední vteřiny. Bylo neskutečné, jak byl statečný.

Pepa Štajner nastoupil do redakce Boleslavského deníku 1. března 2001. Od té doby byl v redakci tím, který Deníkem trávil nejvíce času. Poctivý, pracovitý, milý, ochotný. A všude oblíbený. Kam přišel, všude byl vítán s otevřenou náručí. V redakci ho všichni doslova milovali.

Smířit se s realitou je mnohdy těžké. Ve chvílích, kdy odchází člověk, se kterým jsem prožil v Boleslavském deníku deset let, je to mnohem těžší. Byl součástí mého života. Ten jeho byl naplněn prací a láskou. K bližním a také ke sportu. A k Boleslavskému deníku, kterému věnoval posledních deset let svého života naplno. I proto mu alespoň touto cestou musím napsat dopis….

Milý Pepo,
dneska, v tom pátečním ránu, jsi mne pěkně naštval. Chtěl jsem Ti toho spoustu povědět. Jenže Ty jsi nepřišel.

Pepo,
chtěl jsem Ti říct, že si přesně vzpomínám na tu chvíli, kdy jsme se viděli poprvé. Bylo to někde v lednu před deseti lety. Vyhlásil jsem konkurz na místo sportovního redaktora. Ty to ani nevíš, ale do redakce přišlo tehdy asi třicet kandidátů. A ty, Pepo, jsi přišel úplně poslední. Pamatuješ si na to? Dostal jsem na Tebe od někoho kontakt, a tak jsem Tě pozval. Ty jsi váhal, ale pak jsi přišel.

Pepíčku,
ty jsi nás s moji šéfkou Madlou Dlouhou přikoval do těch židlí na půl hodiny. Když jsi totiž odešel, bylo nám jasné, že Tě prostě musíme do redakce dostat. Vrhnul jsi totiž na nás takový stín sportovního nadšení, že jsme ho ještě nezažili.

Pepíčku,
taky jsem ti chtěl říct, že jsem si Tvé desetileté práce nesmírně vážil a vážím. Vždyť já jsem jako šéfredaktor neměl skoro práci s tvými stránkami. Tys je udělal přesně na čas, bylo tam to, co být mělo. A vždy jsi vše stihnul. A ještě jsi měl dobrou náladu.
Jo, a že ti občas někdo nadával, z toho si nic nedělej. Mne nadávají taky. S tím jsme se na tuhle práci dali.

Pepo,
já se Ti ale musím k něčemu přiznat. Nezažil jsem člověka, kterého by měli lidé rádi jako Tebe. Fakt ne. Já vím, že mi řekneš, že to jsou jenom kecy, ale věř, že ne. Proč bych Ti teď lhal?! Teď, když jsi se rozhodl odstěhovat. A ani ses nerozloučil. Z tohoto gesta usuzuji, že ses tak rozhodl natrvalo. A že se nemíníš vrátit. Tvoje rozhodnutí mne zaskočilo. Ale chápu, že jsi tvrdá palice a že to už nebudeš měnit.

Pepo,
je mi to moc líto, že jsi změnil adresu trvalého bydliště. Fakt mi to je moc líto. Zrovna tuhle jsem si říkal, že se za tebou stavím. Ale víš, jak to je, jedna schůzka za druhou a najednou jsem dostal informaci, že jsi odešel. Tak jsem byl na sebe naštvanej. Hodně naštvanej. Chtěl jsem se Tě zeptat, jak se máš a jak se vede?

Jo a milý Pepo,
nikdy nezapomenu, jak jsme spolu spolupracovali na vyhlašování nejlepších sportovců. Bylo to naše dítko a tys na něm odvedl obrovský kus práce. Taky si ale pamatuji, a tos mne hodně naštval, žes tam jednou na slavnostním večeru měl být v pět hodin, kdy se startovalo, ale tys přišel v šest. Nějak jsi asi zapomněl, nebo jsi dodělával noviny. Tak to jsem se, Pepo, na tebe fakt zlobil. Jenomže Ty jsi jen něco zamumlal ve smyslu, že není dobré se ze všeho hned podělat a podíval ses na mě těma šibalskými očima, že jsem ti ani nevynadal.

Pepíčku,
abych nezapomněl, mám Tě moc pozdravovat od všech. Ale úplně od všech. Pozdravujou Tě všichni čtenáři, pozdravujou Tě sportovci, pozdravujou tě holky z masny, a taky všichni od Korálků, kam jsi chodil poklábosit. Pozdravujou Tě holky zezdola z redakce – Vlasta, Gábina, Verča, Hanka a Šárka. Taky Tě pozdravujou kluci z redakce – Pavel, Tomáš, Ondra, taky Helča a kolega sporťák Jarda. Ten bude teď muset hodně makat. Vlastně jsi ho taky naštval. Jo a taky Tě pozdravujou ti, které jsi kdysi v redakci potkal. A od všech Ti mám vyřídit, že se jednou určitě zastaví. A že si v klidu pokecáte.

Pepo,
budu muset končit. Znáš to, uzávěrka se blíží. Tak se tam měj fajn a nezapomeň si v neděli pustiti televizi. Abys věděl, jak to ta Bolka zase hrála. A kdybys měl nějakou připomínku k Deníku, sem s ní, víš, že vás musím pořád kontrolovat. Tak mi s tím trošku pomoz.
Jo a taky mi teď psala mejla Helča z redakce, žes ji taky naštval, že ses nerozloučil. Psala mi, že byl nějaký sraz redaktorů na Kolibě. Pamatuješ si na to? A já se ji ptal, koho má v redakci nejradši. Neváhala ani vteřinu a obejmula tě a řekla: Přece Pepíček! Tys ji prý vždy dokázal poradit, rozesmát. A taky, to jsi možná zapomněl, ses s ní rozdělil i o vánoční řízek se salátem, když měla službu.

Pepane,
já už tě nebudu zlobit, že ti donesu brokolici. Vím, že pro tebe tahle zelenina byla vždy jen odporným kusem čehosi nestarvitelného. Pořádný kus masa z masny ze Železky pro tebe byl vždy na prvním místě.
Tak se, Pepo, měj fajn, někdy si vzpomeň a třeba napiš, dej vzkaz. Že nevíš, jak? Že sis nevzal tužku a papír? To mne nezajímá! Ty to nějak vymyslíš. Vždycky jsi byl spolehlivý, pracovitý. Prostě fajn chlap.

Jsem moc rád, že jsem Ti před těmi deseti lety zavolal a žes mi nedal košem. Těch deset let vedle Tebe bylo moc prima.

P. S.: Teď mě jen napadá, že nevím, kam to mám poslat. Tak si, prosím, kup sobotní Boleslavský deník….

Autor je bývalý dlouholetý šéfredaktor Boleslavského deníku, nyní šéfredaktor středočeské divize Deníků