Druhý díl putování za poklady Mladoboleslavska nás dovede na levý břeh řeky Jizery, na místo, odkud je výhled na kostel sv. Mikuláše ve Vinci.

Kostel je jedinečnou ukázkou románské architektury Pojizeří. Pochází snad již ze 12. století a kolem roku 1240 byl přestavován. Stál v době, kdy byl do země zakopán poklad, o kterém bude dnes řeč.

V roce 2009 byla na břehu Jizery náhodně objevena nádoba naplněná až po okraj kusy stříbrných slitků. Nádoba hrncovitého tvaru byla uložena velmi mělce, a tak se kusy drahého kovu blyštěly téměř na povrchu v listí.

Na místě nálezu byla položena archeologická sonda. Jak se při opatrném odkrývání ukázalo, staletí trvající pobyt v zemi nádobu značně poškodil. Proto byla v zemi dočasně ponechána, a koláčovité slitky stříbra z ní byly postupně vyjímány.

Nakonec jich byla „slušná hromádka" čítající 14 kusů. Jejich tvar i velikost se lišily, některé koláčky měly průměr až 8 centimetrů, ty nejmenší naopak sotva centimetr. Větší kusy nesly znaky sekání ostrou čepelí, připomínající stopy sekerky.

Celkem bylo nalezeno přes tři čtvrtě kilogramu téměř ryzího stříbra.

Co můžeme o pokladu říci? Jak již bylo řečeno, uložen do země byl ve 13. století, za vlády posledních Přemyslovců. Stříbro bylo tehdy v obrovském množství dobýváno zejména u Jihlavy a Havlíčkova Brodu. Střízlivé odhady odborníků hovoří o více než pěti tunách ročně.

Nálezy slitků tohoto drahého kovu jsou v pokladech z tohoto období známy, ovšem vždy jen jako doprovod k většímu množství stříbrných mincí. Depot složený pouze ze slitků je v Čechách znám jen jeden – ten od Jizery.

Nálezy tohoto druhu jsou důležitou výpovědí o ekonomice 13. století, kdy byly nejstarší české mince – denáry – nahrazeny tzv. brakteáty.

Jedná se o typ mince s typickým prohnutím střížku a jednoduchým plastickým obrazem bez opisu.

Výzkumy numismatiků ukazují, že pro běžný obchod byly ve 13. století používány brakteáty, zatímco v případě potřeby vyšší nominální hodnoty byly směňovány právě neražené slitky surového stříbra.

Stříbrný „koláček" určité váhy tedy představoval platidlo. Ke směně slitků bylo zapotřebí přesných vah a také nástroje, kterým se případně dalo stříbro nasekat (jako tomu bylo i v případě našeho pokladu).

Vlastnictví vah bylo privilegiem, které uděloval panovník, a vlastník také za své váhy platil do královské pokladny nemalý poplatek.

Tehdejší hodnota našeho pokladu byla jistě značná. Počítáme-li s průměrnou vahou stříbra v jednom brakteátu kolem jednoho gramu, docházíme k číslu 766. Přibližně tolik mincí mohlo být ze slitků vyraženo.

Taková suma představovala obnos, používaný při směně velkého majetku (například nemovitostí), případně velkého objemu zboží či služeb.

Dostáváme se tak v úvahách zpátky na začátek dnešního příběhu (a také ovšem již na pole čiré fantazie).

Nemohlo snad být stříbro v nádobě odměnou za stavební práce prováděné na vineckém kostele? Nebo platbou za dodání kamene? Nebo jde „jen" o celoživotní úspory někoho, koho stihl takový osud, že si své jmění již nemohl vyzvednout?

To, zda spojuje unikátní kostel s unikátním pokladem víc než jen stáří, se již těžko kdy dozvíme…

Autor: Filip Krásný (archeolog, Muzeum Mladoboleslavska)