Ale zkrátka, asi takhle to bylo:

Je tomu pár dnů, co jsem vyjel z Prahy na Kolín, po dálnici. Hlad jako vlk, od rána jsem nejedl. Mozek velí: Na benzinku k Mekáči. Zaparkuji, stavím se do dlouhé fronty na jednoho hambáče. Fronta se nehýbe. Nechce se mi čekat, tak se přemisťuji do druhé fronty, že si dám jen kafčo. Fronta se nehýbe. Pozoruji lidi a přemýšlím, kam asi vedou jejich dnešní životní kroky. Tipuji je. V té první frontě stojí chlapík. Taky se kouká. Zatímco moje fronta se nehýbe, jeho, ta původně moje, jo. Kupuje si kafe a míří kolem mne. Podívá se na mne a mne napadá, jestli jsem si ráno utřel pastu na zuby z tváře. Pořád se dívá a já si říkám, co asi bude chtít. Evidentně totiž otevírá ústa. „Nejste vy pan Macek?" šokuje mne svým odhalením. „Čtu vaše deníčky o běhání a taky běhám." „Jsem, to je moc fajn," v šoku odpovím zase já.

V mozku zapípá myšlenka, že se ze mne Deníčkem stala celebrita (znalci angličtiny čtou selebrita). Když mne někdo pozná ve frontě mimo domov, to jsem už asi hodně slavný, cvrliká moje ješitnost. „Vy jste mi předával cenu na Otíkovi," korunuje naše setkání pán. „A z které kapely jste?" musím se optat, protože si ho prostě nevybavuji. „Proč ne," na to on. „Tak se mějte, běhejte a zase na Otíkovi," usměje se na mne a zmizí.

Tak zase tak slavný nejsem, bleskne mi mozkem.

Moje fronta se nehýbe. Říkám si, že je dobře, že se dneska moje fronta nehýbala. Tohle setkání prostě bylo takové zvláštní. Daleko od jeho domova, daleko od mého domova. Ale nakonec, proč ne?…

P.S.: Ten chlapík se jmenuje Roman Šuk. A je to zpěvák a kytarista. Té skupiny Proč ne…