Obec Slapy. Náves. A objekt s masivní brankou. Jen co vejdete a zaklapnete branku, překvapí vás hory cihel. Malých, šamotových. Mnoho z nich je pomalovaných veselými obrázky. Čekají na své využití. Z některých budou chodníčky, z jiných ploty, další najdou uplatnění třeba při stavbě krbu.

Ptáte se, kdo si takhle žije? Mentálně postižení. A nejsme nikde na kraji světa, zastrčeni na okraji společnosti. Naopak. Jsme uprostřed obce Slapy, v protější pizzerii to vře, tady je ale poklid.

Žije tu dvanáct klientů. Žijí tu tak, že jsou téměř svými pány. Jejich stupeň postižení je různý, proto mají také různé povinnosti. Většinou pracují a podílejí se na životě tak, jako normální občané. Jen je jim prostě třeba věnovat více času, více energie, více citu.

O tohle všechno se snaží občanské sdružení Portus. Právě to zrekonstruovalo a vybudovalo před lety zmíněný objekt v centru Slap, který je stále zdokonalován. Každý ví, že k dokonalosti je vždy daleko. Ale co říct na nápad, že mentálně postižení vyrábějí nakládaný hermelín, na kterém si pak pochutnávají spousty fajnšmekrů? Jiní klienti zajišťují úklidové práce v obci Slapy nebo pracují v kavárnách s tréninkovým programem pro lidi s mentálním postižením. Chráněné bydlení je podporováno z mnoha směrů – o část se stará stát, spoustu peněz přinesou do projektu soukromé subjekty a obrovský díl peněz vydává už osmým rokem Akce cihla. Charitativní akce, kdy zájemci koupí za stovku cihlu, a tím přispějí právě na podporu života těch, kteří tuhle pomocnou ruku potřebují.

V minulých dnech to ve Slapech „vřelo“. Kromě obyčejného života klientů se tu malovalo, počítalo, kutilo a také kalkulovalo. Lidé kolem Tomáše Masopusta, hlavního koordinátora Akce cihla, totiž finišovali v přípravách. Na jedné straně domlouvali poslední detaily startu akce – povolení, brigádníky, umístění stánků, na druhé straně třeba malovali stánky, sháněli lékárničky a kýble na vodu, aby se ti, kteří si zakoupenou cihlu budou chtít pomalovat, mohli třeba umýt.

Tomáš, Dan a Petra jsou upatlaní od barev, tu a tam si šlápnou na špendlík či nedopalek. Sluníčko posledních dnů je připálilo. Pracují tu takřka nonstop. Začátek května pro ně znamená i start Akce cihla.

Než si Tomáš Masopust najde chvíli na povídání, setkáváme se s Vildou. Vilda je jedním z klientů. „Ahoj holky,“ křičí přátelsky a mává na nás, ačkoliv všichni nejsou holkami. Za pár minut se vynoří: „Mohu si vás vyfotit?“ Ani nečeká na odpověď, vytahuje mobilní telefon a manželka Tomáše, Gabriela, už musí pózovat. Pak přijde na řadu další dáma a vše končí prohlížením nafocených dam na mobilu. „A tohle je moje přítelkyně. Ta s přilbou na hlavě,“ dodává Vilda.

Když odcházím a Vilda zpozoruje, že fotím objekt, přijde rychlým krokem a rád se dostane do opačné pozice: „Chcete si mne vyfotit?“ Ptá se a ani nečeká na odpověď. Zkušeně se postaví do vchodu a možná se zasní. Stojí v bráně do obyčejného života…