Mladoboleslavský Junák letos slaví 100. výročí založení. Při této příležitosti skauti společně s Muzeem Mladoboleslavska uspořádali výstavu Skauting pro život… 100 let Junáka Mladá Boleslav, jejíž středeční vernisáž se setkala s neobyčejným zájmem veřejnosti. Výstavní sál byl naplněn k prasknutí, neboť pestrou výstavu si přišel vedle mladých skautů prohlédnout také značný počet veteránů Junáka.

„S drobnými přestávkami jsem se skautingu věnoval celý život. Těší mě, že dnes tu kolem sebe vidím řadu skautů, které jsem takříkajíc vychoval," nechal se slyšet sportovec a držitel Ceny města Václav Bečvárovský, který v hovoru s přáteli zavzpomínal také na svého skautského vedoucího Pavla Beneše.
Vedoucí 8. oddílu vodních skautů Mladá Boleslav a jeden z organizátorů výstavy Jaroslav „Bubla" Šebek příchozí na závěr svého úvodního slova rovněž pozval na tradiční občerstvení, které je se skautskými tábory neoddělitelně spjato. Vždyť který skaut nechtěl v balíčku z domova objevit buchty od maminky?

Hostem boleslavských skautů, kterého Bubla na vernisáži přivítal, byl Václav „Windy" Nosek z Neratovic, předseda Klubu skautských sběratelů Junáka. Výstavě popřál vše nejlepší a na její úvod přečetl pár řádek z deníku zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka, jemuž v roce 1892 na toulkách po kraji zkřížila cestu také Mladá Boleslav.

Boleslavskému deníku v rozhovoru představil mimo jiné vzácné kousky, které si mohou návštěvníci muzea až do 24. dubna v rámci výstavy prohlédnout.


Sběratel Václav 'Windy' Nosek.

Boleslaváci o vás mluví jako o historikovi skautingu. Zároveň jste však po celý život sběratel skautských artefaktů. Co jste ze své sbírky zapůjčil na tuto výstavu?
V historii skautingu se orientuji, ale tu regionální musí znát lépe místní. Půjčil jsem sem pohlednice a hlavně skautské odznaky. Intenzivní přípravou výstavy jsem společně s Bublou strávil poslední tři týdny.

Ty tabule s odznaky jsou celé vaše?
Ano, už jsem je představoval na mnoha místech. Když člověk něco sbírá padesát let, získá i skutečné vzácnosti. Já se mohu pochlubit přírůstkem, který se mi podařilo získat poměrně nedávno. Jde o odznak židovských skautů z oblasti Užhorodu a Mukačeva, tedy Podkarpatské Rusi. Nevýhodou takové sběratelské vášně, když je člověk už v důchodu, je skutečnost, že po tom, co vzácný přírůstek získá, musí být pár dní o hladu. (smích)

Co kromě odznaků jste do Boleslavi zapůjčil?
Součástí expozice je také část sbírky mých skautských pohlednic. Jedna část je věnovaná i časopisu Skaut-Junák, jehož redaktorem jsem byl asi deset let. Pyšním se tím, že jsem možná jediným člověkem v republice, který má všechna jeho čísla od roku 1915 až do současnosti. Ten časopis samozřejmě nevycházel kontinuálně po celou dobu – nevycházel třeba za německé okupace a pak od roku 1950 do 1968 a ještě od roku 1970 do roku 1989.

V té době byla organizace v nemilosti. Fungovali skauti i přes zákaz?
Tomu času říkáme období hrdého mlčení. Skauti však i v těchto časech činnost provozovali a podnikali výpravy. Vždy to ale muselo být schované. Šlo o ilegální činnost.

Jak pokračuje vaše sběratelská vášeň dnes? Je to už vzácnost narazit na něco nového?
Stála se čas od času objevují velmi zajímavé věci. Podobné výstavy jsou toho příkladem. Vždycky, když se připomíná nějaké výročí, pamětníci se probudí a mnohdy organizátorům přinesou něco nového. Protože se osobně specializuji na odznaky a pohlednice, neustále sleduji také internetové aukce, kde aktuálně dražím staré regionální skautské časopisy, které vycházely v nákladu třeba pěti kusů a pak kolovaly po skautských střediscích. Jiné předměty už nesbírám. Ty sbírky, které jsem chtěl mít, už mám vesměs kompletní. To víte, když má člověk tuhle sběratelskou nemoc, není mu pomoci.

Od položení základů skautské tradice v Čechách už uběhlo sto let. Připomínají se tedy v poslední době dílčí a regionální skautská výročí?
Přesně tak. Vloni jsme si například připomínali 100 let od založení dívčího skautingu. Společně s Romanem Šantorou, který je ředitelem archivu Skautského institutu a je dnes na vernisáži také přítomen, jsme organizovali vzpomínkovou akci na místě, kde se konal první tábor, je už asi 40 let zatopeno slapskou přehradou a přímo to místo je asi čtyři mětry pod vodou.