Leoš Šimánek navštíví i Mladou Boleslav, aby se se svými zažitky podělil s návštěvníky své diashow. Diashow Leoše Šimánka, tentokrát na téma Havajské ostrovy, se uskuteční v boleslavském Domě kultury v neděli 29. března od 15 a 19 hodin.



Pane Šimánku, jak si cestovatel vydělá na takové expedice?

Výdaje se snažím držet co nejníže, cestujeme spartansky. Při poslední cestě na Havaj nás nejvíce stála letenka a půjčka auta, bez něhož se tam člověk neobejde. O cestách a expedicích vydávám ve vlastním nakladatelství knihy a organizuji turné s diashow po republice. Žádné velké vyskakování, ale vydělá to na další cestu. Teď to bude do Austrálie.


Prosím vás, kde jste našel tak "bláznivou" ženu, že se s vámi a dětmi pouští na takové cesty? to vám to nikdy nechtěla zarazit?

V lednu roku 1990 jsem se po 22 letech mohl vrátit do vlasti, navštívil jsem Orlické hory, kde mám chalupu po rodičích a kde jsem pozoroval na lyžařském svahu učitelku tělocviku při výcviku lyžování. Zaujala mne, proto jsem ji oslovil a vykládal jí o plánované cestě na Bajkal. Navrhnul jsem jí, zda by tam dakarskou tatrou nejela s námi. Kupodivu bylo její rozhodnutí velmi rychlé, dala ve škole výpověď a strávili jsme společně 3/4 roku na cestě napříč Ruskem. Když jsme se vrátili do ČR navrhnul jsem jí: "Když nám to dobře fungovalo v Rusku, tak to musí fungovat všude na světě." Vzali jsme se a vycestovali s jejím čtyřletým synkem do Kanady. U oltáře jsem slíbil, že přestanu na cestách riskovat, domluvili jsme se maximálně na deseti procentech (které se často vyhouply na plných sto, viz příhoda s medvědem) a Lenka si dala podmínku, že ji nikdy nenechám samotnou s dětmi doma a budeme cestovat vždy společně. To funguje dodnes. Naše poslední cesta byla na její vyslovené přání na Havajské ostrovy.


Kdy jste poprvé zjistil, že máte toulavé boty. Snil jste o cestování už jako dítě? V kom jste třeba viděl vzor? Chtěl jste jít ve stopách Hanzelky a Zikmunda?

Již v mládí jsem četl cestopisy Hanzelky a Zikmunda, ale miloval jsem romány od Jacka Londona a snil jsem zažít podobná dobrodružství. K tomu jsem se dostal až jako dospělý chlap. Seděl jsem tenkrát v německém Passově v kanceláři, rýsoval domy a tady mne navštívil kamarád, který se právě vrátil z Kanady. Ukazoval mi obrázky z cesty a ve mně se zrodila touha něco podobného zažít. Zavřel jsem architektonickou kancelář na celé léto a vyrazil s kamarády do kanadské divočiny. Po návratu mě moje práce přestala bavit, všechno jsem rozprodal a emigroval dál do Kanady. Od roku 1974 jsem změnil zaměstnání, a to a z architekta na cestovatele a spisovatele. Už celkem 15 knih dokumentuje můj dobrodružný život.


Napadlo vás někdy nějaké zvíře? Zažil jste chvilky, kdy vám šlo opravdu o život?

Do nejkritičtější situace jsme se dostali při expedici podél pacifického pobřeží Aljašky. V zálivu Glacier Bay nás napadl medvěd grizzly. Pozorovali jsme ho z člunu, jak leze po skále nad zálivem a vybírá hnízda racků. Byl nad námi asi 50 metrů, jenže jedno mládě racka mu vysmeklo, padalo po skále a zachytilo se zhruba pět metrů nad námi. Žasl jsem, jak tento kolos umí šikovně lézt skoro po svislé skalní stěně. Během chvilky svoji kořist uchvátil, začal žrát, a v tom momentě o ni dostal strach, protože jsme byli v bezprostřední blízkosti. Sklouzl až k vodě, zlostně zařval a už jsem ho viděl v našem v člunu. Naštěstí nám zachránil život náš přívěsný motor, který zachytil o skálu, vrtule vyletěla z vody a strašně ječela. To rozzuřeného medvěda natolik vyděsilo, že se zhoupnul zpátky a přeci jen do člunu neskočil. Manželka to pozorovala z druhého člunu a myslela, že bude po nás. Náš člun řídil syn a mně se medvěda těsně před útokem ještě podařilo vyfotit. Tento obrázek jako dokument mám v knize Pobřeží Pacifiku.


Jak to vypadá na Hawai se hmyzem. Jsou tam pavouci, nebo velcí brouci? Je tam kvůli infekcím některý hmyz nebezpečný?

Dalo by se říct, že Havajské ostrovy jsou rájem na světě, co se hadů a štírů týče. Nejsou tam žádní nebezpeční jako na ostatních pacifických ostrovech, tedy kromě Austrálie, které ale není ostrovem, nýbrž kontinentem. Do Austrálie vyrážíme koncem května na tři měsíce a manželka už má předem hrůzu z těch všelijakých hadů, štírů a krokodýlů. Když je ale člověk opatrný, nemělo by se mu nic stát. Sérum proti uštknutí hadem je v Austrálii komplikované, každý druh potřebuje jiné a většinou se zkazí, když není udržované v chladu. Tím pádem máme pohorky, dlouhé kalhoty a když půjdeme buší, musíme dávat extrémní pozor.


Vždy jste se chtěl z cest vrátit a nebo jste někdy přemýšlel o tom, že se nevrátíte zpět do ČR a zůstanete žít na jiném místě naší planety?

Do České republiky jsem se dlouhá léta nemohl vrátit. Od roku 1968 až do sametové revoluce jsem byl tak zvaným disidentem. Přespříliš jsem se angažoval proti vpádu okupačních vojsk, z toho důvodu jsem odešel do ciziny. Nejprve do Německa a pak jsem emigroval do Kanady. Nyní se tedy na půlrok vracíme do Krkonoš, kde jsme zakotvili, já manželka a syn a dcera.


Dobrý den, kolik zemí jste už procestoval, a kde byste dokázal žít. díky

Na první část vaší otázky jsem právě odpověděl. Většinu svého života jsem strávil v Kanadě, kde mám v divočině srub. Nyní se tam rádi celá rodina vracíme, ale natrvalo jsem se usadil v Krkonoších, odkud pochází manželka. Z tohoto místa také připravuji naše cesty a expedice do celého světa. V Čechách pobýváme zhruba polovinu roku.


Dobrý den. Kolik států jste navštívil? Jaká byla časově nejdelší cesta, kterou jste podnikl?

Řeknu, které části světa jsem neprocestoval: Arktida a Antarktida. Jinak by se dalo říct, že celý svět. Nejdelší byla naše expedice na nafukovacích člunech z Atlantiku přes celou Severní Ameriku do Pacifiku. Trvala celých pět let, ale na zimu jsme se vraceli do Německa, kde jsem tenkrát žil a v létě pokračovali. Jeli jsme s kamarádem kameramanem Čestmírem Šebestou, posádka se během doby měnila, a to z důvodu náročnosti cesty. Kdo se chce o této expedici dočíst víc, popisuji ji ve svých dvou knihách Kanada - život v divočině a Aljaška - dobrodružství do extrému.


Prý jste již nekolikrát unikl smrti. Kdy to bylo nejhorší?

Opravdu, už to bylo několikrát. Jednou v hurikánu v Jižním Pacifiku, kde jsme se dostali s plachetníci přímo do jeho oka, ztratili jsme stožár i s plachtami, voda nám zalila motor, ale přeci jsme se dostali do přístavu v Americké Samoe. To vůbec nejhorší se mi ale přihodilo v Kanadě, kde jsem sám trávil zimu jen se svým psem, probořil jsem se při lovu ryb do peřejí, celý se kompletně namočil i se zápalkami, tím jsem si nemohl rozdělat oheň, usušit si šaty a do srubu to bylo asi sedm kilometrů, při 25 stupních mrazu. Zachránila mne myšlenka, že na mě ve srubu čeká pes, který by jinak zahynul, takže mne vlastně tím zachránil život.