2. den 20 kilometrů

Ještě stále jsem na signálu. Jsem na úrovni Baykalsku. Celé dopoledne jsem „tahal kačera". Zpestřeni bylo, když přišel taros a musel jsem hodinu tlačit, tahat, zvedat… Odpoledne se ukázalo pár míst, kde jsem se i svezl, ale myslím, že jsem ujel tak tři kilometry a ušel kolem dvaceti. Jsem servaný jako pes.

V noci jsem skoro nespal. Celou noc slyším rány, jak praská v ledu. Z toho je mi zle. Svírá se mi žaludek, srdce, játra, všechno. Jedna rána zazněla fakt blízko. Cítil jsem, jak se všechno pohnulo.

Pokračuji podél pravého břehu a doufám, že to začne trochu ubíhat.

3. den 19,3 kilometru

Nejhorší noc v mém životě. Večer přišla vichřice, strašná kosa a sníh mám nafoukaný úplně ve všem. Každých deset vteřin rána jak z děla. Asi čtyřikrát se to se mnou pohlo. Myslel jsem, že budu strachy zvracet. Fouka pořád, i když míň. Všechno mi namrzlo, takže i navlhlo. Včetně spacáku. Děs běs!

Večerní vichr bohužel nevyfoukal, ale nafoukal sníh. Od rána jsem v tahu i v tlači. Myslím, že jsem dnes dal tak deset kilometrů, uvidíme. Celé odpoledne jsem zadrbal v tom tarosu a nemohl se hnout. Teď večer už je to dobrý, na jízdu to není, ale jde se pěkně. Rubal jsem do půl sedmý. Po čistém ledu ani památky. Naštěstí po vodě také ne. Ale ještě jsem nízko. Zima byla dnes díky větru solidní. Jsem utahanej jak hadr, žádný vtípek už nevymyslím.

close Praskající led pokrývá jezero Bajkal. zoom_in

4. den 21,6 kilometru

Jak jinak. Od božího ranka jsem tahal v hlubokým sněhu, kde to fakt nejede. Až přijedu domů, vydám knihu epigramů na téma: Kdybych to chtěl jit pěšky, táhnu saně, které mají třetinový odpor. Ale zadřel jsem pořádně, nonstop robot, levá, pravá. Minimum pauz, ani jsem nejedl. Jen tři kolečka sušeného ananasu. Jsem vážně zvědavý, kolik to dnes bude. Zítra po poledni se už asi začnu vracet k druhému břehu. Led v nedohlednu, jen bílá pláň.

Infarktový zážitek dne. Přišel jsem k trhlině o 40 50 centimetrech. Jdu ji prohlédnout čerstvě zamrzlá. Dloubu hůlkou. Dobrý. Našlapuju botou. Dobrý. Trochu zaberu. Krach, voda. Uf. Jdu uložit foťák. Lup dutá rána na všechny strany. Placák na břicho, bláto na hřišti. Po čtyřech k tříkolce a fofrem pryč!

Obcházení trhliny mě zahnalo skoro ke břehu, ale nakonec jsem ji překonal.

5. den 17,8 kilometru

Krapet přituhlo. Nad ránem jsem klepal kosu i ve spacáku. Stále se celý den bořím sněhem. Pomaličku se odpoutávám od pravého břehu. Pevně věřím, že se to zítra zlomí.

Ráno jsem přišel na dva roztržené rohy stanu pozůstatek toho vichru. Slyšel jsem, že se něco páralo, ale všiml jsem si toho až dnes. Počasí je nádherné. Tarosy vypadají jako obrovské hromady tyrkysu. Šlapu dál, nekoukám, neposlouchám, nemluvím, nevnímám, jen dupu.

6. den 7,8 kilometru

Od rána si to šinu k levému břehu. Nálada výborná, počasí také. Začalo ubývat sněhu a já začal narážet na první známky ledu. Došel jsem k několika trhlinám, mezi kterými byly plochy ledu. Poněkud slabého, ale se zatajeným dechem jsem se přes ně dostal. Zhruba za hodinu jsem došel doslova do minového pole. Síť trhlin od půlmetru do metru. Různě se protínaly a mezi nimi opět čerstvý led a voda. Hledal jsem možné cesty přes, ale po několikátém útěku s hromobitím pod nohama jsem to vzdal a šel podél trhlin zpět k pravému břehu. Žádné zlepšení. Pořád se rozbíhaly a sbíhaly. Dovedlo mě to zpět doprava a stále to nekončí. Další den v trapu. Rozhodl jsem se zastavit v 16 hodin na zdánlivě bezpečném místě a přespat. Riskovat, že bych v tom bludišti musel nocovat, nehodlám.

Zůstal jsem tu odříznutý, psychicky zlomený. Nevím, jak dál. Led je opravdu nestabilní. Tohle se vážně nepovedlo. Jsem na tom bledě…