Bývá obvyklé, že když chcete o někom psát, zajdete si s ním nejprve popovídat. V tomto případě to nebylo nutné, knížka se srozumitelným názvem Ludmila Sezemská mi o této ženě řekla téměř vše. Čtu dopis z 11. června 1945. Píše se v něm, že Ludmila Dalešická byla přijata na Akademii výtvarných umění v Praze. Radost? Nikoli. Otec byl tvrdě proti tomu, aby se dcera stala malířkou. Na přijímací zkoušky jela tajně, doufala, že eventuální přijetí (a to svědčilo o jejím nesporném talentu, zkoušky dělalo více než tisíc uchazečů a ona uspěla) otce obměkčí. Nebylo tomu tak. Stala se učitelkou, což byla podle otce jistá existence, malovat si může o prázdninách. A tak plně se svému koníčku mohla věnovat o hodně později, až v důchodu.
Z výběru jejích maleb, které si v knížce prohlížím, je jasné, že paní Ludmilu zajímají tři oblasti. Portréty – olejomalby, kopie slavných děl a realistické obrázky květin, koní, zátiší a přírodních scenérií.

Portréty minulých i současných herců Národního divadla, zpěváci, sportovci, spisovatelé… Vždy se jedná o perfektní zachycení vnější podoby, ale výraz tváře či očí nás nechá nahlédnout i do lidského nitra těchto lidí. Řekla bych, že tvář a duše je tu úzce spjata. Portréty se nehromadí bez dalšího užitku, malířka Sezemská je posílá k daným adresátům a od nich dostává dopisy plné obdivu a díků. Třeba od Shirley Temple – Blackové, bývalého prezidenta Havla a jeho ženy, manželů Klausových, s matkou prezidenta se přes obrázek spřátelila, houslistů Josefa Suka, Pavla Šporcla, Václava Hudečka a řady dalších osobností. Vytvořila přes tři sta portrétů.

Podobizna britské královny Alžběty II. a dopis z Buckinghamského paláce připomínají jednu událost. Když se dozvěděla, že k nám přijede Alžběta II., podle fotografie ji namalovala, portrét dala pěkně zarámovat a chtěla ho poslat do Prahy. Přes prezidentskou kancelář se to nepovedlo, obrátila se tedy přímo na Buckinghamský palác. Ihned odpověděli a dali pokyn britské ambasádě. Dojela do Prahy a obraz tam nechala. Zanedlouho dostala dopis z Lichtenštejnského paláce, že královně se portrét líbil, byla velice potěšena. Paní Ludmilu nejvíce dojalo, že tato žena, která měla jednu z největších a nejhodnotnějších sbírek obrazů, ocenila tento dárek od neznámé malířky z cizí země.

Ludmila Sezemská již měla tři výstavy svých děl, a že se obrazy líbí, svědčí zápisy v knize návštěvníků. „Vaše portréty jsou tak věrné, že by stačilo vdechnout jim život…v této uspěchané době byla prohlídka Vašich obrazů uklidňujícím zážitkem…lepší portréty jsem ještě neviděla…tolik krásy, tolik něhy…“ Co k tomu dodat?

Za paní Ludmilou jsem pochopitelně nakonec zašla, o své celoživotní zálibě říká: „Můj způsob výtvarného vyjadřování je ovlivněn mým vrozeným vztahem k lidem a přírodě. Proto se snažím co nejvěrněji a nejupřímněji zachytit realitu, obohacenou o své pocity, prožitky a náhledy. V současném světě je kolem nás mnoho dobrého a mnoho špatného. Ve svém malování se snažím zaměřit na ty věci dobré, ušlechtilé, optimistické. Stává se, že v dnešním shonu pozapomínáme na věci krásné, nebo je prostě nevnímáme, opomíjíme. Smyslem mé práce je hledání pravdy a krásy. Proto nevytvářím věci smyšlené, nepravdivé. Obrázky by měly být srozumitelné všem lidem, měly by dodávat dobrou pohodu a potěšení.“ Právě malíř má oko bystřejší, srdce otevřenější pro všechnu krásu kolem nás. Prostřednictvím svého díla ji rozdává i nám. Ať se to malířce Ludmile Sezemské daří ještě hodně let.

Květa Ječná