Před samotným castingem v Praze jsem si diagnostikovala trému maxima, pocit, jež jsem naposledy zakusila co by recitátorka na základní škole, a jemuž jsem díky práci redaktorky zcela odvykla. V sále, kde sedělo asi sedmdesát žen, to hučelo jako v úle. V mé hlavě nehučelo o nic míň. Pak přišel okamžik, kdy se nám představili lidé, tvořící tým Pretty Woman: ředitelka soutěže Iva Crkalová, patronka a moderátorka soutěže Halina Pawlowská, režisér projektu Martin Jansa, scénárista Karel Šístek a producent Filip Rožek.

Ti se pro nás stali prvními soudci a my – ženy všech druhů, jsme začaly předvádět, co v nás je. První úkol byl snadný – představit se, a přiblížit důvody, proč jsme do soutěže šly. „Jsem tu za Deník“ říkala jsem si zaklínací formulku, která ale v tomhle případě vůbec nefungovala, protože nebyla pravdivá. Plynulý monolog přibližující mne samou mi šel snadno až do chvíle než jsem spatřila sebe samu na velké obrazovce, na níž mě přenášela kamera.
Můj obličej začal brunátnět a oči vylézat z důlků.

Při druhém úkolu – herecké etudě na jedno ze zadaných témat, už jsem si vedla o něco duchapřítomněji a tabuli se svým obrazem se pak vyhýbala pohledem. Třetí úkol – interview byl jako stvořený pro novináře. Karel Šístek mi ale dotazy nepokládal a řekl, že mohu zůstat ve své roli a ptát se.
Po skončení castingu jsem odjížděla domů se smíšenými pocity. Těšila mě čerstvě prodělaná zkušenost, ale zároveň mi bylo líto, že tím to končí. Nevěřila jsem, že se mohu dostat dál.

Když mi o týden později zazvonil telefon, a bylo mi sděleno, že postupuji do semifinále, začala jsem chápat emoce soutěžících v Superstar a dalších soutěžních klání, které někdy kritizuju v televizi. Minulý týden jsem se vrátila z desetidenního soustředění, jež bylo přípravou na zářijové semifinále. Do areálu hotelu Pecínov u Benešova se mi nejelo zrovna snadno.Představa koncentrace 72 bab na jedné ploše po dobu deseti dní, mě opravdu trochu děsila. Navíc jsme sdílely pokoje po čtyřech, takže nebylo kam utéct.

Dnes můžu říct, že to byly jedny z nejzajímavějších dnů mého života. Semifinalistky z Hradce Králové, které bych měla brát vlastně jako soupeřky, protože jsme v jedné soutěži, mi přirostly k srdci. Každá z nich je jedinečná a má za sebou silný životní příběh. Až tady jsem si uvědomila, jak si člověk musí vážit toho, co má. A také toho, že podobné lidi, jakými jsou tyhle ,,Pretty womanky“ , mohl poznat.

Bára dokázala překonat svoji váhu, fyzicky se úplně změnit a přitom uvnitř zůstat stále stejná. Hanička vychovala sama syna a její sportovní elán a duch by dokázal zdolat jakoukoli překážku. Lenka a Katka jsou příkladem ženy, která dokázala jít za svým snem, jímž je v jednom případě herectví a ve druhém zpívání.
Boženka miluje svou rodinu a pomáhá s výchovou dětí i svému bratrovi.
Dita zase umí bravurně skloubit mateřství s podnikáním a péčí o domácnost. Lucka jako nemladší účastnice všechny překvapila svou multifunkčností, je totiž technicky i humanitně nadaná. Baronka Jitka je obětavý člověk, z něhož srší energie, kterou umí předat i nemocným jako zdravotní sestřička.
A nakonec Alice, totální stmelovač týmu s nakažlivým humorem a smíchem.

Ať dáte hlas komukoli, bude to správná ženská, v tom se určitě nespletete!