Už jako kluk snil o tom, že se jednou posadí do některého z letadel, jejichž hemžení sledoval za druhé světové války na letišti ve své rodné Kroměříži. Tehdy by tohoto kluka jistě nenapadlo, že letadla a život ve vzduchu budou jeho celoživotním osudem.
František Stříž oslaví v úterý 11. března své 85. narozeniny, na život v oblací stále vzpomíná s neskrývanou láskou.
Kolik let jste vlastně strávil za kniplem?
Na bojových letounech jsem sloužil celkem 33 let a dalších deset jsem potom létal v dopravních letadlech. Během té doby jsem nabyl i mnoho mezinárodních zkušeností – v rámci vojenských cvičení jsem létal nad Polskem, Německem, Maďarskem. Byl to kus života. Kus dobrého života, na který rád vzpomínám.
Jaká byla vaše cesta k létání?
V Kroměříži jsem vychodil základní školu a pak jsem za války, než mě povolali na vojnu, pracoval v obchodě. Za městem stálo letiště, odkud za války startovali Němci. Nic velkého, neplatil zde ani přísný vojenský režim, takže jsme se na letadlo chodili dívat.
A poprvé jste se do letadla jako pilot posadil…
Po válce. Potom, co Němci odešli, vznikl Svazarm, pod kterým jsme my začali létat na větroních. Nechali jsme se vynést nahoru a pak jsme hledali stoupavé proudy a kroužili třeba i hodinu a půl nad městem a jeho okolím.
Proto jste se přihlásil do armády? Abyste mohl pokračovat v létání na další úrovni?
Vojenským pilotem jsem se stal díky vojně. U odvodu si přečetli, že mám ze Svazarmu zkušenost z větroňů a také už i z motorových letounů a nabídli mi, zda bych nechtěl zkusit právě letectvo. Samozřejmě jsem souhlasil a začal tak studovat na letecké akademii v Brně.
Na jakých strojích jste létal?
Na patnáctkách (MiG-15, pozn. red.). Celou V Hradci Králové jsem se stal dokonce velitelem 10. velitelské letky.
close
zoom_in
Pilot a jeho láska. A je jedno, zda má vrtuli nebo proudový motor. Foto: Archiv F. Stříže.
Kdy a proč došlo k vašemu přeškolení na dopravní letadla?
Ve chvíli, kdy jsme se měli začít přeškolovat na sedmnáctky, mi lékař nedoporučil pokračovat v létání na nadzvukových stíhacích strojích. Letěl jsem s nimi jen několikrát. Sám mi ale nabídl, že bych mohl zkusit létat s dopravními letadly. S dopravními? No samozřejmě, řekl jsem. A pak jsem se posadil do kokpitu jako kapitán. To bylo v 70. letech. S létáním jsem nadobro skončil až v roce 1981.
Bylo to smutné loučení?
Jednou to muselo přijít. Tak jsem to tak bral.
Kdo byli nejčastěji vaši pasažéři?
Především Jozef Remek, otec astronauta Vladimíra Remka. Ten ke mně jednou přišel a povídá: „Dnes je pondělí, od zítřka jste mým osobním pilotem pro čtrnáctky (Iljušin Il-14, pozn. red.). Zařiďte si to tak, abyste mohl pilotovat každý můj let se čtrnáctkou." A tak se stalo. Delegaci s Remkem v čele jsem vezl i na úsek dálnice D1 u Měřína, kde se v září roku 1980 uskutečnilo první přistání čtyř vojenských stíhaček. S dálnicemi se totiž už v minulosti počítalo jako se záložní přistávací plochou (s úseky D1 u Měřína a R46 u Vyškova se v tomto ohledu údajně počítá i nyní, pozn. red.). Byl jsem vlastně úplně první, kdo na té ploše přistál.
Jací cestující byli vysocí armádní důstojníci?
Dobří, nijak zvláštní. Chodíval jsem je, pokud to bylo během letu možné, pozdravit. Těšilo mě, že často dávali na můj úsudek. Když jsem řekl, že tady nemůžeme přistát, tak se tak prostě stalo. V poslední řadě nese za posádku vždy odpovědnost pilot, takže si do řízení nemůže nechat mluvit. On sám ví nejlíp, zda něco jde, nebo nejde.
Zažil jste někdy v kokpitu chvíli, kdy jste si skutečně říkal, že jste až po uši v problémech?
Míval jsem špatný pocit, když jsem v zamračené noci přistával. To bývalo nebezpečné. Vždycky jsem se ale řídil zásadou, kterou jsem vštěpoval i těm, které jsem učil létat – pokud se vám něco nezdá, vraťte se zpátky na letiště.
