„Včera jsme se snažili v domě uklidit, co se dalo. Elektřinu jsem ale radši nezapínal, takže jsme si ani nemohli rozsvítit," říká zoufalý obyvatel Jemníků zatímco mě provádí vystěhovaným domem, jehož podlahu pokrývá tenká vrstva bláta.

Chvíli před mou návštěvou se s dcerou vrátil z mladoboleslavského magistrátu, kde byl požádat o zapůjčení vysoušeče.

„Magistrát techniku právě stahuje z Mělnicka a Nymburska. Možná, že odpoledne se do toho už budeme moct pustit," pokračuje pan Dukač, který v neděli v noci nalezl azyl v domě své dcery.

Na velké vodě, kterou na Jemníkách nikdo nepamatuje, ho překvapilo především to, jak rychle se všechno seběhlo.

V jednu chvíli vyšel před dům podívat se na padající kroupy, vrátil se dovnitř zkontrolovat sifon, ze kterého začala vytékat kalná voda zpět do umyvadla, a když znovu vyšel ven, voda už rozrážela vrata a tekla po zahradě přímo přes práh do domu.

„Neměl jsem sice žádné extra vybavení, ale všechny koberce, sedací souprava a další věci jsou zničené. Do auta jsem nacpal akorát peřiny," pokračuje Dukač.

„Je to hrozný. Děláte si plány a pak přijde něco takovýho. Chtěl jsem tady na pozemku postavit se synem dům a teď vůbec nemám sílu. Dal bych si to zase do pořádku, nejsem vandrák, ale člověk nemá žádnou jistotu, že to nepřijde znovu," uzavírá.