Kdy jste si před válkou poprvé uvědomil, že je něco v nepořádku, že se k něčemu schyluje?
Napětí bylo ke konci 30. let silné. Žili jsme v místě, kde se střetávaly státní hranice Ukrajiny, Polska a Běloruska. Česká volyňská komunita žila na území, který bylo chvíli polské a pak sovětské, takže jsme všechny ty události vnímali velmi citlivě.

Vzpomínáte si, na chvíli, kdy jste poprvé uviděl sovětské vojáky.
To tedy ano. Báli jsme se jich, byla to banda primitivů. Přišli směrem od Kyjeva, od Žitomíru, se samopaly, ve špinavých mundůrech a obrali nás o všechno. Sovětský voják, to byl zloděj. Protože my, co jsme žili v západní části Ukrajiny, jsme se měli lépe, než ostatní, přišli si u nás na chleba i mouku. Kdo jim nechtěl něco dát nebo nesouhlasil, byl odveden za vesnici na místo, odkud se obyčejně brala hlína, a tam zastřelen. Čech, Polák, to bylo úplně jedno. My, mladí kluci, jsme je pak chodili zakopávat do hromadných hrobů.

Zbylo vám po rekvírování vůbec něco k přežití.
Přežít se dalo. Většinou nám zbyly brambory. A taky jsme měli zahrádku, kde jsme pěstovali právě brambory, mrkev a okurky. Když jsme se pak skrývali před odvedením do lágru po senících, pekli jsme si brambůrky a jedli je i se slupkou. Schovávali jsme si je pod košili, protože kdybychom je někde nechali, hned by je někdo ukradl.

Kdy jste poprvé pocítil na vlastní kůži vypuknutí války?
Nebylo to dlouho po napadení SSSR Německem. V noci nás probudilo dunění. To Němci začali bombardovat Rovno, okresní město, kde byl železniční uzel. Naše rodina měla ale velkou výhodu, že jsme byli Češi. Neúčastnili jsme se politického života, ani jsme nepatřili k ukrajinským nacionalistům – banderovcům.

Změnilo se pro vaši rodinu něco s příchodem války?
Většinou jsme nevycházeli. Dění jsme pozorovali okny, a když bylo potřeba, nakopali jsme si trochu brambor. Všechno se změnilo, když se Stepan Bandera dostal do čela části Organizace ukrajinských nacionalistů. Tím začalo peklo. Tihle lidé nesnášeli žádnou jinou národnost než Ukrajinskou. Byli to brutální a primitivní analfabeti. V našem domě, který jako jediný měl podlahu, pak vybudovali štáb a my se tísnili v jedné místnosti. Naštěstí nás nechali na pokoji. Snad proto, že jsme mluvili ukrajinsky. Ale byla to nebezpečná hra.

Proč vlastně vás Němci v listopadu 1941 odvedli do lágru?
Pro jistotu. Odklidili tam tehdy většinu mladých kluků, kteří by mohli být případně v odboji. Mého bratra to čekalo také. Ten ale skončil jinde. Lehký život nás tam nečekal. Kromě nás tam byli sovětští zajatci, které Němci stříleli skoro na potkání. Byla to mučírna. Mučili nás hlady, prací a navíc nás žrali vši. Mysleli jsme na to, jak ukončit život a dostat se z toho trápení. Někteří se nechali dokonce dobrovolně zastřelit.

Jakou práci vězni vykonávali?
Každý den jsme museli jezdit s károu tři kilometry za město, kde jsme pohřbívali zastřelené do masových hrobů, které vykopávali jiní zajatci. S prázdnou károu pak zpátky a to pořád dokola. Neuvěřitelné. Těch mrtvol. Tohle jednání s lidmi bylo příšerné. Bylo to šílenství, které nemělo nic společného s lidským rozumem. Dodnes se mi to popisuje jen těžko.

Můžete popsat podmínky, ve kterých jste žili?
Byla tam vojenská kasárna, kde byli zavření váleční zajatci. K těm jsme dovnitř nesměli, takže jsme stáli celou zimu venku na mraze. Hřáli jsme se jen sami o sebe.

Dozorci byli všichni stejní nebo byli někteří lepší než ostatní?
Vůbec jsme spolu nekomunikovali. Tedy, občas nějaké ja nebo da, ale pouze z povinnosti.

A jaké byly vztahy mezi vězni?
Podobné. Největší boj byl vždycky o jídlo. Když už jsme jednou dostali do ruky kousíček chleba, líbali jsme ho ze všech stran. Také jsme svlékali mrtvoly a prohlíželi, zda jejich oblečení není lepší, než naše vlastní. Hygiena vůbec byla největší problém. Špína zabíjela.

Příští týden bude Rostislav Kubišta vzpomínat na útěk ze zajateckého tábora, partyzánské období a vstup do armády.