Tohle know-how by si měla nechat místní hostinská patentovat. Pivní trojboj, který jsem přijela zdokumentovat, byl naplánován na druhou hodinu, ale to se teprve místní štamgasti scházeli na své první poobědové pivko, a tak jsem s nimi zasedla ke stolu a trpělivě vyčkávala věcí příštích. Abych zapadla, společnost mi dělalo řidičské nealko pivo.

Kolem třetí hodiny začalo být v hospodě rušno a nominovali se soutěžící do jednotlivých týmů, složených vždy ze dvou mužů a jedné ženy. Žel žen bývá na pivních akcích pomálu, a proto jsem byla oslovena i já.

Což o to, pivo piju ráda, ale exovat ho brčkem a viset při tom hlavou dolů, mi nepřišlo jako lehká disciplina. A právě tou se začínalo.
Se svou účastí jsem souhlasila, až když mi bylo odpřísáhnuto, že tuhle část absolvovat nemusím. A tak jsem si šla jen zaházet pětikilovým válečkem a obdivovat ženy z ostatních družstev, jež s ním dohodily až o dva metry dál než já.

Pak přišlo doslova na lámání chleba. Teda spíš těla. V předklonu jsme se točili u tyče zapíchnuté do trávy a po pěti kolech se snažili dosáhnout na třetinku piva, kterou bylo třeba do sebe oklopit, neboť vše se dělalo na čas.Hlava se mi točila ještě když jsem nasedala do auta, přestože jsem pivní závody absolvovala s nealkem.

Cestou zpátky mě, jak už to tak bývá, zastavila silniční kontrola. Musela jsem se smát, když jsem předkládala všechny potřebné doklady, protože za celých čtrnáct let, co mám řidičák, mě stavěla poprvé. A zrovna po dvou Birrelech. Ty jsem hned bez váhání přiznala a informovala, že jsem právě opustila pivní klání. „Víte, že i nealko pivo obsahuje malé množství alkoholu?“ ptal se mě příslušník. „Vážně? A píšou to tam? To je normální podraz na řidiče,“ rozčilovala jsem se naoko, ale byla ve mně v tu chvíli malá dušička. S pochopením přikývl… Ale dýchnout mi pro jistotu nedal.