O tom, že na Mělnicko jezdí pomáhat mladoboleslavští hasiči, jsme již informovali. Ve středu si však kvůli záplavám vyžádal pomoc rovněž Mělnický deník, v jehož redakci se toho dne ráno objevil jediný člověk.

Boleslavský deník tak vyrazil do postižené oblasti dokumentovat dění, vyptávat se a zažít povodeň tak trochu na vlastní kůži.

Mělnický kolega mě vyslal do Neratovic a obce Libiš, přiléhající k městu proslulému chemickým závodem.
Už cestou je vidět rozsah povodně, která drtivě zasáhla Mělnicko. Silnice z Mělníku do Neratovic zůstává na některých místech čnít nad vodu jako jediná, z okolních luk se stala jezera.

Z vodní plochy tu a tam vykukují koruny stromů, které dávají tušit, jak vysoko voda místy sahá.
Před Libiší, zasaženou rozvodněným Labem, opouštím auto a vydávám se do obce, kam je vjezd zakázán, pěšky.

Libiš


Ticho a pach rybiny. Voda je rozlitá daleko ze svého koryta a řadu domů ukrývá víc než z poloviny.
Zatopené ulice křižují dobrovolní hasiči na člunech a svážejí na nich nejnutnější zásoby hygienických potřeb, dezinfekčních prostředků a dalších nezbytností.

Z vedlejšího domu obehnaného zdí se ozývá řev čerpadla. Majitelé stojí ve vodě, pokuřují a sledují, zda už se voda konečně zastaví.

„Slepice poznají, že se něco děje. Od pondělí nesnesla jediná ani vajíčko," slyším útržek rozhovoru dvou místních žen, když procházím ulicí.

Mezi bytovkami sedí venku  na lavičkách místní. Voda už se zastavuje, a i kdyby ne, nemohou už stejně udělat víc.

„Jak je to v takových bojových podmínkách s poštou," ptám se pošťačky, která až na hranici vody zastavuje kolo.

„Většinu lidí, kteří jsou vyplavení, potkám na ulici a dopisy jim předám. Těm ostatním nechám poštu u známých nebo příbuzných."

Zatímco fotím utopené dětské hřiště, všímám si v promočené trávě pohybu. Jaké je moje překvapení, když paradoxně nedaleko sušáků na prádlo nacházím v trávě rybku. Vracím ji zpátky do hlubší vody, třeba bude mít štěstí.

Zatímco se hasiči a další obyvatelé sházejí u zatopených ulic, jiní, kterých už se voda nedotkne, mají normální den. Sekají trávu a v příjemném slunečním dni upravují zahrádky.

Přestože Labe jim málem přišlo do bytu, povodeň pro ně může zůstat jen záležitostí z televize.

Neratovice


Opouštím Libiš a mířím do evakuačního centra v Neratovicích, které je vytvořeno ze Společenského domu.
V jeho okolí posedávají obyvatelé holobytů ze Starých Neratovic.

Zatímco hovořím s organizátory, do centra přichází rodina, která až dosud zůstala ve svém bytě a odmítla se evakuovat. Prý o ní policisté věděli.

Procházím provizorní noclehárnou, kde se jindy konají společenské akce, a přihlížím vydávání obědů.
V tom přibíhá jedna z evakuovaných: „Pojďte rychle ven, bijou tam mýho muže!"

Všichni vybíhají ven, muži i ženy, ale pouze hlavní organizátorka roztrhává rváče od sebe. Přijíždí městská policie a situaci uklidňuje.

Všichni dobrovolníci a organizátoři pomoci si zaslouží velký dík. Jejich zásluhou se daří letošní povodeň zvládnout.