Představa pohodového nedělního večera vzala rázem za své, když začalo před pátou brutálně pršet. Věrna své profesi – a zvědavosti – jsem si šla vyfotit krupobití, které poměrně apokalypticky zasypávalo trampolínu na naší zahradě.

Jenže to byl teprve začátek, a i když apokalypsa je asi silné slovo, „mejdan u vody" se rozjel. Návrat zpátky k odpolední kávě totiž zhatil křik ze sklepa: „Voda, teče sem voda!"

Řeknu vám, když jsme minulý týden psali o povodních, sice jsem s lidmi v Mělníku, Praze  i na dalších místech 
v republice cítila, nicméně jsem si to nedovedla představit. Na vlastní kůži je na vlastní kůži. Teď už vím. Drsná zkušenost.

Vždycky jsem bydlela na kopci, a ačkoliv jsem zažila stoletou vodu na Moravě 
i pražský masakr v roce 2002, nejintimněji jsem si s povodněmi potykala právě v tuhle červnovou neděli. Včera.

Kanalizace nestíhala, a voda se nám do sklepa valila 
i nepoužívaným záchodem 
v přízemí. Na sílu toho proudu vody, proti kterému jsem se snažila zavřít dveře, nezapomenu do smrti.

A pak už jsem jen popadla první, co mi padlo do ruky, a běžela jsem po schodech nahoru. (Mimochodem to naprosto iracionálně byla obrovská taška s hokejovými potřebami mého syna).

Z předsíně jsme  – s hysterickými dětmi v zádech – jen bezmocně sledovali, jak voda stoupá po schodech ze sklepa směrem k nám.
Hasiči na telefonu se mě pokoušeli uklidnit, ovšem s tím, že nemá cenu cokoliv řešit, dokud prší.

„Paní, to už jste asi stá," 
řekl mi dispečer na čísle 150 ve chvíli, kdy pršet konečně přestalo. Přízemní místnosti byly zaplaveny zhruba do výšky metr a půl, při každém dalším pohledu se mi chtělo víc a víc brečet.

Když chodbou připlula dětská jídelní židlička, kterou už se několik měsíců chystám dát někomu, kdo ji využije, napadlo mě v duchu cynické, že problém s nepoužívanými věcmi se dneska vyřeší sám…

Hasiči byli ovšem úžasní  a mají můj neskonalý obdiv a vděk. Kromě toho, že se hned dali do práce, neztráceli dobrou náladu a vlastně fungovali i jako první psychologická pomoc. „To jste neviděli, co bylo na Mělníce. Vám tu plavou dětský stoličky, tam jim plavaly děti," postavil mě na zem jeden z nich.

A zatímco píšu tuhle reportáž potmě, protože opět vypnuli elektriku, na internet připojena jen přes telefon, hasiči se u nás ve sklepě opět činí. A to si mezitím „odskočili"  do Jemník, kde se protrhla hráz rybníka.

Tak jsme jim uvařili horké kafe, půjčili suché ponožky, a tak nějak se snažíme. Čelit vodě.