"V noci ze čtvrtka na pátek 14. května 2010 zemřel šestasedmdesátiletý Milouš Kvaček, někdejší hráč a trenér Mladé Boleslavi, který se zapsal do historie mladoboleslavského i českého fotbalu. Čest jeho památce," informoval Boleslavský deník Fotbalový klub Mladá Boleslav.

"Byl to člověk, který pro mě mnoho znamenal, přivedl mě do fotbalu. Je to vlastně jeden ze zakladatelů velkého boleslavského fotbalu. Je to pro mě obrovská osobní rána a ztráta," řekl Boleslavskému deníku prezident FK Mladá Boleslav Josef Dufek. Fotbalisté budou v sobotu před fotbalovým utkáním držet minutu ticha.

Začínal na Astonce

Milouš Kvaček (19. 11. 1933 - 14. 5. 2010) začal s fotbalem v mladoboleslavském klubu Aston Villa, později přešel do Slavoje a po roce 1945 do Mladoboleslavského SK. Po jeho zániku kopal za Sokol a Spartak Mladá Boleslav. Jak bylo v té době běžné, hrával v zimě také hokej. V době povinné vojenské služby hrál fotbal za PDA Tankista, Křídla vlasti Olomouc, PDA Hradec Králové i Spartak Mladá Boleslav.

"Největších fotbalových úspěchů v aktivní hráčské činnosti dosáhl ve Spartaku Hradec Králové (1957/58 - 1963/64), kde se stal nejlepším ligovým kanonýrem a podílel se na zisku jediného mistrovského titulu (1959/60) v historii východočeského klubu. Byl produktivním útočníkem, o čemž svědčí osobní bilance 141 startů a 52 gólů v československé první lize. Hrál také za Jablonec (1964/66), australský FC Prague Sydney (1966/67) a Slovan Liberec (1967/68)," sdělil mluvčí klubu Jiří Koros.

Šéftrenér FK Mladá Boleslav

V pestré trenérské kariéře vedl olympijské mužstvo (1985/87) a dorostenecké družstvo osmnáctiletých reprezentantů (1981 a 1983/85) Československa. Trénoval také národní tým v Malajsii (1989/96) a Singapuru, kde vedl i armádní mužstvo (1997) .

S mladoboleslavským fotbalem byl spojený mnoho let. V ročníku 1975/76 vedl tehdy druholigový tým dospělých, ale především se podílel na vytváření koncepce práce s mládežnickými družstvy. Trénoval dorostenecké družstvo a působil v pozici šéftrenéra mládeže FK Mladá Boleslav. V mladoboleslavské veřejnosti měl spoustu známých a přátel. V roce 2003 mu Českomoravský fotbalový svaz udělil Cenu Dr. Jíry, kterou dodneška vlastní pouze třiapadesát významných osobností tuzemského fotbalu.

"V osobě Milouše Kvačka odešel spoluhráč, trenér a kamarád mnohých mladoboleslavský fotbalistů a také velký příznivec FK Mladá Boleslav," uvedl fotbalový klub.

JAK SE DÁ VYHRÁT MALAJSKÝ A SINGAPURSKÝ POHÁR

Milouš Kvaček patří neodmyslitelně do historie mladoboleslavského a českého fotbalu, ale také asijského. Jak to bylo s jeho trenérským působením v Malajsii a Singapuru? Takto jej kdysi vyzpovídal Josef Donát:

„Na jaře 1988, kdy jsem trénoval československé olympijské mužstvo, nám nedopadl postup na OH v Soulu, tehdy jsme podlehli Jugoslávii. Naše mužstvo bylo složeno z mladých perspektivních hráčů, které jsem ještě vedl v různých dorosteneckých výběrech. Že to byla úspěšná generace svědčí fakt, že si jich deset vybral trenér Vengloš do národního mužstva pro MS 1990 v Itálii a s hráči jsem přešel do národního mužstva i já jako jeho asistent.

Rozehráli jsme úspěšně první část kvalifikace na MS, když v roce 1989 přišla na fotbalový svaz žádost o moje uvolnění pro práci v Malajsii. Já tam již měl dobré jméno, s olympijským mužstvem jsme tam vyhráli prestižní „Merdeca cup" a v Soulu předolympijský turnaj „Prezident cup". Z funkce Venglošova asistenta jsem byl uvolněn díky tomu, že Jozef prosadil místo mne do této funkce Václava Ježka. A tak jsem odešel na své první trenérské zahraniční angažmá.

Myslel jsem si, že Malajsii dobře znám, byl jsem tam již čtyřikrát, ponejprv jako hráč v roce 1961 s Hradcem Králové, pak roku 1985 s ligovým výběrem jako zodpovědný trenér, naposledy v roce 1988 s olympioniky. Ale najednou byla rovníková Mala sie jiná než ta, kterou jsem poznával z hotelových pokojů vychlazených aircondition, jiná bez doprovodu a péče hostitelů, jiná bez kolektivu našich hráčů a vedoucích, kterými jsem byl vždy obklopen. Jiná byla na pobřeží Indického oceánu, jiná v supermoderním Kuala Lumpur či v rušném Gorge Townu než v historické Malace či v rýžovém Alor Staru, jiná byla na rekreačních ostrovech Lankawi či Pankort a jiná v přístavech Kuale Kedah nebo Kuala Terenganu, jiná byla v liberálním Islohu a jiná v ortodoxním Kota Baatu, jiná byla na Borneu v Sabahu či Sarawaku a úplně jiná v Jahore nebo Panangu.

Jedno však celou Malajsii sjednocovalo, tím společenským fenoménem byl fotbal. Fotbalem doslova žijí jak Malajci, tak Singapurci.

Malajská profiliga (Dunhil liga) je velkou soutěží, ale Malajský pohár je nesmírně prestižní soutěží, jeho vítěz je oslavován a získává titul nejlepšího klubu státu. Malajskou ligu i pohár hrálo deset profesionálních týmů ze 13 malajských států a Bruneise Singaporem. Každý malajský stát má svého sultána, svoji vládu a v čele fotbalových klubů je vždy čelný představitelstátu. Já jsem svoje angažmá začal ve státě Kedah, na hranici s Thajskem.

Od prezidenta klubu, který byl ministerským předsedou státu Kedah, jsem dostal plnou podporu, ale zároveň jasný cíl - vyhrát Malajský pohár. Podpora byla, ale podmínky byly veskrze amatérské. Vnitřní organizace klubu téměř žádná, nebylo lékařské zabezpečení, ani masér a podmínky pro rehabilitaci, příprava hřiště po tak častých monzunových deštích neexistovala. Hřiště s matným osvětlením pro necelých 15 tisíc diváků, malá kašírovaná dřevěná tribunka pro sultána a jeho doprovod - to vše příliš kontrastovalo s moderním vybavením stadionů v okolních bohatých státech. Všichni nás měli za chudé příbuzné z rýžových polí i proto, že jsem v mužstvu neměl žádného reprezentanta. Rozhodující tedy byl výběr hráčů. Každý stát mohl do profiligy získat tři zahraniční hráče.

V Evropě jsem si vybral tři fotbalisty, doplnil je výběrem z místních hráčů. Při jejich testování jsem poznal nesmírnou bojovnost u malajských Číňanů, houževnatost u malajských Indů i lenivost u samotných Malajců - muslimů. Strategie složení mužstva byla jasná - kvalita fotbalu je závislá na Evropanech, bojovou morálku a kondici doplní Číňané s Indy a tři Malajci zachovají nezbytnou podporu vládnoucích Malajců. Velké štěstí bylo, že jeden z muslimů byl brankář, který se v průběhu roku tak výkonnostně zlepšil, že byl nominován do národního mužstva Malajsie pro Asijské hry.

Ligová soutěž nás prověřovala, postupně jsme se zlepšovali a bez problémů jsme ze 4. místa postoupili do Malajského poháru. Tam začala slavná jízda Kedahu. Snadno jsme přešli předkolo i čtvrtfinále, semifinále jsme rozhodli v prodloužení a dostali jsme se do finále. Celý stát byl na nohou a 20 tisíc fandů, což je polovina kapacity stadionu Merdeka v hlavním městě Kuala Lumpur, cestovala s námi na finále! Sultán dokonce vyhlásil v případě našeho vítězství tři dny volna. Neprosadil jsem svůj program, který měl mužstvo soustředit do klidného prostředí a plně se zde soustředit na zápas. Nutno říci, že jsme byli oslavováni již dopředu, to na hráče silně působilo, novináři a spousta příbuzných chtěla s hráči před utkáním mluvit, byl to velký psychický tlak na všechny. Finále jsme prohráli, místo velké slávy přišlo strašné zklamání. Tak to u Malajců chodí, umějí úžasně oslavovat, ale také dokáží být k hráčům neúprosní, když se prohraje. Po utkání nikdo s hráči nepromluvil, sám jsem jim musel zajistit večeři, povzbudit je a vrátit sebedůvěru. Prezidentovi klubu jsem oznámil, že se za rok vrátíme a pohár vyhrajeme, když splní mou podmínku - celoroční plán přípravy bude zajištěn a moje požadavky budou plněny. Byl jsem přijat sultánem a po rozhovoru s ním se děly neuvěřitelné věci. Během necelých čtyř měsíců byl postaven super moderní stadion pro čtyřicet tisíc diváků, na kterém zahradník pečoval nejen o hlavní stadion, ale i tréninkové hřiště. A s mužstvem jsem odjel na tři týdny do Evropy.

Za rok a den jsme se skutečně na Merdeca stadion vrátili. Naším soupeřem ve finále byl Singapor. Rivalita mezi malajskými mužstvy a Singaporem je obrovská. Prohrát s tímto soupeřem byla pro Malajce doslova potupa. Zájem o finále přesáhl kapacitu stadionu, polovina lidí přijela ze Singapore. Jejich mužstvo bylo v lize suverénem a v pohárovém finále bylo vysokým favoritem. Zápas se stal prestižní národnostní událostí obou států. Nebudu déle napínat, samotný zápas byl pro Kedah i pro mne ódou na radost.

Nebyli jsme lepší než soupeř, byli jsme však odolnější a rychlejší v režii jednotlivých fází utkání, byli jsme i vytrvalejší v prodlouženém čase, který rozhodoval o výsledku. Právě nastavený čas byl doslova bojem muže proti muži. Ubylo fotbalu, přibylo tvrdých soubojů. Brankou z trestného kopu jsme se dostali do vedení. Fandové v zelenožlutých barvách zpívali vítězný chorál, který musel být slyšet až ve 400 km vzdáleném Kedahu na rýžových polích. Singapor padl na kolena, ale nevzdal se. Nechtěl připustit porážku, vrhal se do útoku, znásobil tvrdost za hrubost, ale ani tudy cesta k vyrovnání nevedla. Naopak pět minut před koncem prodloužení jsme z rohového kopu po nacvičeném signálu dali třetí a rozhodující gól. Bylo rozhodnuto.

Všechno napětí ze mne spadlo, byl jsem šťastný, že jsem dokázal jako první zahraniční trenér vyhrát Malajský pohár a předat ho sultánovi státu Kedah. Svoje angažmá v Kedahu jsem neprodloužil. Věděl jsem, že nejsem schopen tento úspěch zopakovat. Pokračoval jsem však v Malajsii dalších pět let. Třikrát jsem se dostal s mužstvem do semifinále poháru, ale vyhrát pohár se mi podařilo až v roce 1997. To je již jiná kapitola, Singapore po úplatkářské aféře pražského Michala Váni byl vyloučen z Malajských soutěží a musel si vytvořit vlastní ligu a vlastní pohár. Tento Singapurský pohár jsem s mužstvem SAFA (armáda) vyhrál a po devíti letech jsem svoje zahraniční angažmá ukončil."