Ještě v osmnáctém století chodily děti ze Žehrova a Žďáru do školy ve Všeni, děti z Doubravy pak do Březiny. Ke konci století je pouze v zimě vyučoval bývalý vojín Hataš, který ale příliš vzdělaný nebyl. Roku 1809 ale direktor Marášek lidem nařídil, aby školu postavili přímo ve Žďáře. Pro obec to tehdy byla velká finanční rána, a tak hledala různá řešení. Nejdříve žádala o zrušení nařízení, poté zřídili podučitelské místo, kde se vyučovalo jen v zimě. Po Velikonocích ale žáci museli opět do Všeni. Tamní škola ale nevyhovovala, protože žáci z okolních vesnic ji rychle přeplnili. Jen ze Žďáru chodilo sto dětí.

Po různých peripetiích se na konec žáci, rodiče i tehdejší kantoři dočkali, a to v roce 1886, kdy byla nová školní budova postavena právě ve Žďáře v č. p. 102. Stála přes 14 tisíc zlatých a základní kámen byl položený 15. dubna a 19. září 1886 už do lavic usedali první žáci.
Od té doby už uplynulo mnoho vody a letos tomu je už 130 let, kdy škola funguje. A protože to je pro obec velká událost, uspořádala v sobotu velkou oslavu. A tak se do prostor školy po letech podívala i řada bývalých žáků.

Škola od svého počátku prošla různých stavebními úpravami. Naposledy minulý rok. V září 2015 mělo do tříd nastoupit celkem 67 dětí, a tak kapacita pomalu přestávala stačit. Proto se obec rozhodla, že z půdy, kde pamětníci jako tehdejší školáci sušili bylinky, udělají vestavbu se dvěma novými třídami, kabinetem a sociálním zařízením.

Hasiči i místní občané se proto zapojili do vyklízení těchto prostor. „Nejenže jsme vynosili nepotřebné či rozbité předměty, ale také jsme zde našli kachlová kamna, pravděpodobně původní z roku 1886. Se zastupiteli jsme se dohodli, že je rozebereme, sneseme do přízemí, znovu složíme a budeme je ukazovat jako zachovalý inventář školy," sdělil starosta Žďáru Jan Süsser.

Škola je opravená, ale pořád si zachovává ten historický ráz

Základní škola ve Žďáru oslavila 130 letRozhovor s Hanou Kafkovou, pamětnicí a bývalou žákyní žďárské školy

Žďár – Prohlédnout si budovu, kde se v současné době učí dnešní školáci, si v sobotu nenechala ujít ani Hana Kafková. V rozhovoru prozradila nejen jak se škola změnila, ale i to, že její tatínek zde kdysi zastával funkci učitele.

Jak vzpomínáte na dobu povinné školní docházky ve zdejší škole?
Jedním slovem v tom nejlepším. Chodila jsem sem celých pět let a na nic jsem si nestěžovala. Jelikož jsem místní, měla jsem to sem jen pár kroků.

Pamatujete si, jak to tady bývalo dříve?
Samozřejmě, to člověk nezapomíná. Dnes se to tu po různých úpravách změnilo téměř k nepoznání. S chutí jsem si prohlédla celou školu a oceňuji, že takřka zůstala ve stejném stavu, je hezky zvelebená. Takhle si ji pamatuji.

Vzpomněla byste si ještě, jak vypadala vaše třída?
Přesně už moc ne, ale tak měli jsme tam takové dřevěné lavice, kde byl zásobník na inkoust a do něj jsme namáčeli pera při psaní, na zdi visela jednoduchá tabule. Měli jsme ji skromně vybavenou, ale přesto útulnou. Museli jsme neustále uklízet, jinak by bylo zle.

A kolik vás bylo ve třídě?
Už za nás byla škola pro pět ročníků. Vzpomínám si, že nás do lavic usedalo kolem třiceti. Na tehdejší domu to byl velký počet. Je ale pravda, že bylo dohromady spojených několik ročníků, někdy dva, jindy i tři.

Předpokládám, že učitelé si dokázali udržet morálku ve svých třídách.
To máte pravdu. Šlo to ale jednoduše, ani nám to nepřišlo nijak zvláštní. Základem bylo každou třídu zaměstnat nějakým úkolem. Jedni třeba počítali, druzí něco psali a ti nejmenší například četli.

A dokázala byste mi ještě říct, jací byli učitelé?
Moc hodní, můj tatínek byl jedním z nich. Byli sice občas přísní, ale na druhou stranu zase byli spravedliví. Ani nemůžu říct, že by na mě byl tatínek coby učitel přísnější. Nedával nějak zvlášť najevo, že jsem jeho dcera, bral mě jako žákyni. Učil nás všechny předměty, od matematiky, přes český jazyk a další.