Zcela poprvé se odhodlal ponořit do ledové řeky i Jaroslav Diviš z Mladé Boleslavi. Ten o tom vyzkoušet si na Štědrý den vykoupat v chladném toku, uvažoval už hodně dlouho. „Podpořila mě i má přítelkyně, která do toho šla se mnou. Klobouk dolů,“ uvedl po vánočním vykoupání Diviš s tím, že voda byla studená, avšak do nohou nejvíce studil břeh, po němž se otužilci dostávali do řeky.

Přípravy na koupání podle Jaroslava Diviše nebyly. V minulých letech se na ponoření do ledové řeky připravoval, avšak dostat se k řece se mu nakonec nepovedlo. „Letos jsem se rozhodl na poslední chvíli, takže možná to je mnohem lepší než dlouhá psychická příprava. Takhle jsem do řeky vlezl a bylo to!“ poznamenal dále vánoční otužilec, který ve vodě vydržel podle svých slov asi půl minuty. Příští rok se koupat chystá znovu.

Sliby – chyby!

Jak také Deníku řekl hlavní organizátor celé akce Jiří Bartoš – Šturc, na Štědrý den se na pláži tradičně sešlo několik skupin. „Jsou tady tradiční plavci, tradiční návštěvníci, a pak je zde ještě třetí, velice významná, a to jsou ti, kteří tradičně říkají, že příští rok do toho půjdou, a přitom do toho nepůjdou,“ uvedl s úsměvem Bartoš – Šturc s tím, že právě poslední zmiňovaná skupina tvoří poměrně velkou početní skupinu.

Potřeba je také ocenit odvahu několika žen, které se do ledové řeky ponořily. I přesto ale stále nejpočetnější skupinu tradičního Štědrodenního koupání v řece Jizeře tvoří muži všech věkových kategorií.

Úvodní slovo před osmým ročníkem koupáním patřilo na břehu řeky už tradičně boleslavskému historikovi Karlu Herčíkovi. „Osmý ročník je však v novodobé historii. Tradice je mnohem starší. Tady na hradě Michalovice žil Jan z Michalovic, který zastával na dvoře Václava II. funkci nejvyššího číšníka. Poté, když jej král poslal do Francie, tak se tam zúčastnil mnoha rytířských turnajů. Porážel zde všechny své soupeře a kronikáři se jej poté ptali, kde vzal tak vynikající kondici. Řekl jim, že každý den, v kteroukoliv roční dobu, se chodil koupat k jizernímu brodu nedaleko hradu Michalovice,“ uvedl v tradiční humorné historické příhodě boleslavský historik Herčík a pokračoval:

„Slyšeli to dva mladí šlechtici – jeden z francouzského Dijonu, který se jmenoval vikomt Michelle de Cvasaré a druhý z hrádku Supenburg nedaleko Štrasburku Johan Supenman. Poprosili ho, zda by je vzal zpátky do Čech, aby v řece také mohli získávat kondici,“ vyprávěl přihlížejícím historik Karel Herčík.

„I stalo se. Oba šlechtici se tady usadili, plodili potomstvo - jak pravobočky, tak levobočky - postupně se samozřejmě bohemizovali, počeštili a došli svým potomstvem až do nejnovější doby. My je dneska oba známe: Z de Cvasaré se stal Kvaizar a ze Supenmana Polívka. A tito lidé dokonce na přelomu 20. a 21. století usedli do křesel boleslavského starosty,“ zakončil za vlny smíchu přihlížejícího davu lidí historik Herčík.

Tomáš Ježek