Miroslav Jirounek se narodil v roce 1955, vyrůstal v Mladé Boleslavi. Ctil svého otce, sečtělého intelektuála a obdivovatele TGM, od války komunistu a do roku 1969 ředitele mladoboleslavské knihovny. Otec se vzdal ředitelského místa a nastoupil do malého antikvariátu v Jablonci po tom, co u normalizačních prověrek odmítl lhát o sovětské „bratrské“ pomoci.

Maminka vedla svého syna k šetrnosti a pracovitosti. Za války ve třinácti letech totiž zůstala se svým mladším bratrem sama a opuštěná. Jejího otce, který ukrýval vysílačku, zavraždili nacisté v koncentračním táboře Buchenwald, záhy zemřela i její maminka. Dospívající dívku zachránil zlínský velkopodnikatel Baťa. Přijal ji na zlínskou školu.

Okno ze školy E. Beneše

Miroslav Jirounek popisuje jednu ze školních vzpomínek, která působí až poeticky, ale má silnou symboliku: sedí v lavici, okusuje tužku a dívá se z okna. Pozoruje sovětské vojáky většinou asiatského vzezření, jak cvičí na dvoře kasáren. Vyučování občanské výchovy, kterou vede zástupce ředitele, žák Jirounek ignoruje. Možná se mu honí hlavou historické protimluvy. Co by si o tom všem myslel prezident E. Beneš, po kterém je škola pojmenována a který žádal Sovětský svaz o pomoc v roce 1939, smlouvu o spolupráci se SSSR podepsal v roce 1943, o naší budoucnosti se Sověty diskutoval v březnu 1945. Žák Jirounek si o sovětských vojácích myslí to samé, co jeho tatínek.

Ředitel, který vyučoval občanku, servilně papouškoval nejrůznější propagandistické fráze režimu otiskované v Rudém právu a stejné chování vyžadoval i od žáků: „Při občance na mě řval, kritizoval jsem režim. Není divu, že jsem měl problémy s přijetím na gymnázium,“ vypráví Jirounek, který v ostatních předmětech na základce exceloval. Talentovaný Jirounek udělal náročné zkoušky na mladoboleslavské gymnázium, ale dlouho nepřicházelo rozhodnutí. Oznámení o přijetí – nečekaně a s radostí – dostal až na konci prázdnin. Nastoupil na školu, kde ovšem vládly ještě horší poměry než na základce. Mezi studenty a učiteli šířil strach zástupce ředitele:

„Řekl jsem mu, že na to nemá právo, protože je garantována svoboda vyznání. Nevím, kde se to ve mně v sedmnácti vzalo,“ popisuje Miroslav Jirounek situaci nastalou na chodbě školy. Tento konflikt se odehrál půl roku před maturitou, ředitel ho vyhodil: „Řekl mi, že jsem přeřazen na gymnázium v Mnichově Hradišti. Tam jsem chodil týden a pak se mi tamější ředitel omluvil a řekl mi, že nesmím chodit ani tam. A nemám se vracet ani do Boleslavi.“

Dějepis se naučil od profesora na cigáru

Miroslav Jirounek nastoupil jako uklízeč do národního podniku Geodezie. Několikrát denně během směny chodil kouřit se svým bývalým profesorem historie, který si s ním na dvoře u zamřížovaného okénka povídal: „Byl to starý komunista, který přežil nacistický koncentrák. V 60. letech býval ředitelem gymnázia, ale když přišel ten normalizační soudruh, dostal padáka. Od něj jsem se naučil víc než v jakékoliv lavici. Prostě to, co mi říkal, jsem si zapamatoval,“ vzpomíná Jirounek.

close Paměť národa. info Zdroj: Post Bellum zoom_in Paměť národa. Kromě uklízení v Geodezii několik hodin denně cvičil na housle. A šlo mu to. Toužil studovat na konzervatoři. S vynikajícím vysvědčením z mladoboleslavské školy zašel na pražské gymnázium W. Piecka, kde ho nechali složit maturitu.

Přesto „potutelně“ prošel talentovými zkouškami i na pražskou konzervatoř. Vzhledem k tomu, že neměli jeho kádrové posudky, u zkoušek hudebně i odborně exceloval a vzali ho. Po půl roce na konzervatoř doputovalo udání, podle kterého přijali „závadového studenta“. Opět ho vyhodili.

Vynikající student, který podle komunistů nestačí na studium

Ředitel konzervatoře tehdy uvedl, že neplní povinnosti a nestačí na studium. Opět se bál říct pravé důvody vyhazovu. To tvrzení totiž bylo v přímém rozporu s hodnotícími posudky Miroslavova profesora:

Miroslav Jirounek nehodlal opustit svůj sen a polevit v úsilí: „Abyste v hudbě prorazili, musíte cvičit šest až osm hodin denně. Bez toho to nejde,“ říká Jirounek. Nehodlal se vzdát. Napsal dopis do Ženevy ke komisi OSN pro lidská práva, kopii dopisu zaslal i na československé ministerstvo školství, odkud záhy přišla odpověď, že žák se může vrátit na školu, ale jen na dálkové studium. Školu úspěšně dokončil v roce 1986.

Ten dirigent se převléká v kotelně!

Na svůj absolventský koncert šel ve fraku, který si oblékal v kotelně Anežského kláštera v Praze. „Myslím, že jsem si vzal den volna před tím koncertem. Je to svým způsobem typické pro tehdejší bláznivou dobu. Nevím, jestli na světě existuje nějaký dirigent, který by vedle studia topil v kotelně,“ usmívá se dirigent Jirounek, který po roce 1989 vedl Komorní orchestr Praha, filharmoniky a koncertní mistry v Orchestru mladoboleslavských rodáků, spolupracoval s Magdalenou Koženou, Michaelem Kocábem, Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem.

V lednu 1977 podepsal Chartu 77: „Bylo to osvobozující. Jasně a veřejně jste režimu řekli, co si o něm myslíte,“ popisuje Jirounek, který celá 80. léta čelil silnému tlaku okolí. Všichni si prý klepali na čelo, jak je nezodpovědný, má děti, ženu, a přitom podepíše Chartu 77. Podporu cítil od lidí, se kterými se pravidelně setkával na bytových seminářích v Mladé Boleslavi na evangelické faře u Kocábů. Tady se seznámil s Alfrédem Kocábem, jeho synem Michaelem, filozofem Hejdánkem, Jakubem Trojanem.

close S operní pěvkyní Magdalenou Koženou v nahrávacím studiu v Praze, asi 1998. info Zdroj: archiv pamětníka zoom_in S operní pěvkyní Magdalenou Koženou v nahrávacím studiu v Praze, asi 1998.

Jirounek se prý ve svém životě nejednou opřel o biblický verš: „Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.“ V 80. letech si totiž zoufal: neměl peníze, jen tak tak uživil rodinu. Topil v kotelně, dřel v textilce nebo jako lesní dělník, odečítal vodoměry či uklízel ve vinohradském divadle za 800 korun měsíčně. Herci ho znali a věděli, že je hudebníkem a chartistou. Když ho potkávali na schodech, kde právě myl schody, ani ho nepozdravili a rděli se, říká Jirounek. Všichni z vinohradského souboru kromě Ilji Racka totiž podepsali tzv. antichartu „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu“.

„To byla prostě zrada na národu. Lidé je milovali. Herci věhlasných jmen seděli se sklopenými hlavami a nikdo ani nehlesl, nikdo se nezvedl a neodešel. Nezapomenu, jak v Národním divadle sedí Pešek, Schejbalová, bohužel tam byl i Werich. A jak se červenají. Najednou vám došlo, jaký je jejich mravní základ,“ říká Jirounek. Zatímco jeho spolužáci z konzervatoře budovali své hudební kariéry, on místo toho pravidelně docházel na výslechy na StB.

Spolužák estébák

Při prvním výslechu v Mladé Boleslavi po podpisu Charty 77 zažil paradoxní situaci, kdy proti němu za stolem seděl estébák, jeho bývalý spolužák ze základní školy. Miroslav Jirounek na to vzpomíná: „Poťukával tužkou s tím gumovým koncem a říkal: ‚Tak, pane Jirounek, co nám řeknete?‘ A já mu odpověděl: ‚Co blbneš, Vláďo?!‘ Nedovedl jsem přehodit tu výhybku. Vláďa zrudnul, vypadnul a přišel jinej, přišel ranař, bijec.“

Výslechy prý zpravidla netrvaly dlouho. Miroslav Jirounek si to vysvětluje tím, že dal najevo, že se jich nebojí a že jim nic neřekne. Při jednom výslechu v souvislosti s bytovým seminářem u Ladislava Hejdánka byl vyslýchán pouze dvacet minut. Výslech dívky, která tam byla také, naopak trval šest hodin.

Dirigent v 3. odboji

Miroslav Jirounek se podle zákona stal 18. února 2013 účastníkem 3. odboje. Státní uznání bylo zdůvodněno: „Za soustavnou protikomunistickou činnost podporující obnovení svobody a demokracie. V období od ledna 1977 do září 1979 se podílel na koncipování otevřeného dopisu, petic a jiných protikomunistických materiálů vystupujících zejména proti porušování lidských práv totalitním režimem v tehdejším Československu.“

Šedesátiletý Jirounek rekapituloval, vzpomínal a přemýšlel o tom, co prožil. Cítil se šťastný. Jeho pět dětí vystudovalo, všichni jsou úspěšní: „Děti byly jediným argumentem pro emigraci. Ale stále jsem to odkládal. Co bych dnes dělal, kdybych tehdy držel hubu a krok? Jsem šťastný, že jsem se jim postavil,“ říká hudebník a někdejší disident Miroslav Jirounek.

Miroslav Jirounek zemřel nečekaně v neděli 22. listopadu 2020 na rakovinu komplikovanou covidem.

17. listopadu budou uděleny Ceny Paměti národa. Přenos z předávání v Národním divadle odvysílá Česká televize na programu ČT2 ve 20.00. Cena je definována jako uznání těm, kteří ve svém životě dokázali, že „čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou prázdná slova.“