Pozor, jedeme! Šlechtična a Kafemlejnek vozí děti na modelové železnici

Asi každý kluk chtěl být někdy průvodčím či strojvůdcem. Vedle popeláře a kosmonauta je to jedno z nejčastějších dětských povolání.

Aby také ne. Ať chceme nebo ne, tuto vášeň v dětech často probouzí rodiče. Kam jinam vyrazit s batoletem na procházku v kočárku než na vlakové nádraží. Houkající lokomotivy kolikrát nenechají 
v klidu ani tatínky. Není divu, že pak ostatní hračky v dětském pokojíčku musí ustoupit například dřevěnému kolejišti a prvním lokomotivám, které táhnou roztomilé malé osobní vagony.

A tak nějak podobně to bylo i u Jana Bartoně, pod jehož rukama vyrostly dva krásné funkční modely parních lokomotiv, které se prohání na oválu před jeho domem v Podhradí v Zeleném údolí nedaleko Bakova nad Jizerou. Ale pěkně od začátku …

Jeho dědeček pracoval na dráze a Jan Bartoň ještě jako malý Honzík chodil každý den obdivovat mašinky na nádraží. „Měl a mám jsem ho co by kamenem dohodil, nějakých osm set metrů. Sledoval jsem, jak se lokomotivy rozjíždí, jak se kolem nich práší, poslouchal jsem jejich zvuk. Bylo to neskutečné a nezapomenutelné. Vždycky jsem se těšil, až vlak přijede," popisuje Jan Bartoň, který nezastírá, že cit k železnici získal právě po svém dědečkovi.

Netrvalo dlouho a Jan Bartoň zatoužil mít vlastní parní lokomotivu. Jenže její cena byla neúměrně vysoká tomu, co si jeho rodiče mohli z pochopitelných důvodů dovolit. A taková železniční mašina se jen tak někam nevejde.

Aby bylo ale jeho srdce uspokojeno, nezahálel a začal vyrábět zmenšeniny parních vláčků. Nakonec vzniklo velké modelové kolejiště velikosti H0.

„Na trať jsem postavil pětadvacet až třicet malých lokomotiv. Nejradši mám samozřejmě parní, ale nechybí ani ty na dieselový pohon. Po modelových kolejích se prohání například dieselová lokomotiva Bardotka, které se někdy říká Zamračená. České dráhy ji používaly poté, co skončila parní trakce. V loňské roce byl ale její provoz ukončen," vysvětluje okolnosti modelář, který si železnici tvořil k obrazu svému.
U správné dráhy nesmí chybět ani tradiční budovy, zelená tráva, košaté stromy, ale ani mosty či tunely.

Když má volný čas, rád ho stráví v dílně. Přestože rozšiřování modelového kolejiště již ukončil, všechny práce stále ještě nejsou hotové. Jak ale Jan Bartoň říká, to nebude nikdy. „Správný modelář pokaždé najde něco, co by vylepšil, nebo změnil. A u mě to platí také," konstatoval při pohledu na lokomotivy H0, které po klikatých kolejích tahají vagony osobní, ale i ty s uhlím, pískem či štěrkem.

Jenže přání mít vlastní parní lokomotivu bylo nakonec tak silné, že ho nevzdal a bojoval. Což se, jak mohly již stovky návštěvníků posoudit, opravdu povedlo. V údolí řeky Jizery vyrostla dokonce oválná železniční trať.

Šest let strávil nad skládáním sedmkrát zmenšené repliky lokomotivy řady 475.111, kterou železniční fajnšmekři znají také jako Šlechtična.
„Začali ji vyrábět v roce 1947 v závodě Škoda Plzeň ve třech sériích. Jeho provozuschopný originál dodnes slouží k nostalgickým jízdám a stále bychom ho jako muzejní exponát našli v Plzni," zmínil Jan Bartoň.

Jeho funkční model váží 280 kilogramů, měří tři metry deset centimetrů a utáhne až tunu nákladu. Aby se mohl rozjet po kolejích, musí se zásobit padesáti litry vody a pětadvaceti kilogramy uhlí. Poprvé v ní zatopil a její možnosti vyzkoušel před téměř třemi lety, tedy v roce 2012.

Jenže u jednoho modelu pochopitelně nezůstalo. Minulý rok v létě jako druhý v pořadí přišel tak zvaný Kafemlejnek, tedy lokomotiva řady 310. Přezdívka je příznačná, totiž, když jede, její zvuk připomíná mletí kávy. Zároveň patří mezi typické lokomotivy bývalých československých drah. Bezpečně ji poznáte podle baňatého komínu s vysokým parním dómem, který je umístěný hned za komínem.

Ani Kafemlejnek však není posledním modelem, který může těšit nejen oči návštěvníků. Již brzy k němu přibude další. Jan Bartoň v dílně právě pracuje na lokomotivě řady 433 a jak říká, je prakticky před dokončením. Pokud mu bude štěstí a dostatek času přát, mohlo by se první zatopení uskutečnit už o letošní sezoně.

A jak se vlastní lokomotiva rodí? „Nejdříve si musím najít údaje o skutečné lokomotivě. Znamená to, že podklady čerpám nejen z knížek, ale také dobové dokumentace a fotografií. Poté musím model v patřičném měřítku nakreslit a podle výkresu už postavím," popsal Jan Bartoň.

Neumí říct, jak dlouhý čas mu zabere stavba jedné lokomotivy. Každý model je specifický a různě obtížný. Minimálně půl roku ale stráví nad přípravou dokumentace. „Každá konkrétní lokomotiva skýtá svá úskalí, u nichž se zaseknete. Něco jde rychle, něco pomalu, něco se táhne. To je různé. Práce se ale musí dělat pomalu a pečlivě," říká železniční modelář.

A jak jsme již zmínili, tyto krásné parní stroje se prohání po kolejišti, které Jan Bartoň s partou kamarádů postavil přímo před domem na zelené louce v údolí řeky Jizery. Nápad se zrodil až po letech. Modelář je nejdříve vystavoval jen na své zahradě a nepočítal s tím, že by o ně návštěvníci projevili takový zájem. Zkrátka je chtěl mít je pro vlastní potěšení.

„Tím, že vlastně bydlím na hlavním tahu, kudy se jede ke starobylého hradu Zvířetice, lidé u nás modely viděli a často se ptali, jestli se bude možné někdy svézt. A tak nakonec padlo rozhodnutí, že postavíme oválnou železnici," přiblížil realizaci.

Koleje začaly růst minulý rok v dubnu a v letní sezóně se již první dětští návštěvníci mohli svézt. Jan Bartoň samozřejmě sedí vepředu jako správný strojvůdce a cestující má za zády. Lebedí si na střeše vagonů a nohy mají na stupačkách. Připravit parní lokomotivy k jízdě trvá i celé dopoledne. Nejdříve je musí přemístit z dílny do areálu železnice a zatopit v nich.

Zatím koleje sice vedou jen dokola, ale to by se mělo brzy změnit. „Okruh bych rád rozšířil. Měl by být větší, klikatější a tím pádem zajímavější a samozřejmě ho propojíme se stávajícím," naznačil Jan Bartoň. Na modelovém kolejišti samozřejmě nechybí ani semafory. Modelářův známý ho přivedl na myšlenku udělat kompletní zabezpečovací zařízení, které funguje na Českých drahách.

Děti vypraví vlak

„Znamenalo by to, že by vypravení vlaků řídil výpravčí s píšťalkou a vypadalo by to jako ve skutečnosti. Na semaforech by svítila zelená, nebo červená, to podle toho, jestli by vlak směl, nebo nesměl odjet. Navíc výpravčí by měl i svůj ovládací pult, jehož funkce by si mohly vyzkoušet i děti," poznamenal. Řešení je již rozpracované, ale zrealizování je poměrně finančně náročné.

O tom, že jsou parní lokomotivy a železnice pro Jana Bartoně skutečnou srdeční záležitostí, svědčí, že před několika dny úspěšně složil topičské zkoušky, což znamená, že nyní bude moci oficiálně jezdit na parních lokomotivách a přidávat jim uhlí. „Splnil se mi další sen. Toto oprávnění jsem vždycky chtěl a teď ho konečně mám. Je to sice špinavá, náročná a těžká práce, ale člověk ji musí dělat s láskou. Všichni železničáři, kteří na parních strojích sloužili, na to dodnes vzpomínají," dodává modelář, který by si chtěl postavit ještě jednu lokomotivu, a to řady 477.043, které se říká Papoušek. Dochovaný historický kousek je k vidění v Muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka.