Slova se v pátek večer chopil předseda jednoty Tomáš Pilvousek, který ve společenském sále restaurace Radnice nejprve uvedl několik desítek posluchačů včetně dětí do historického kontextu a připomenul, za jakých okolností se rozhořela první světová válka, v níž českoslovenští legionáři sehráli svou nezanedbatelnou úlohu.
„Víte proč vlastně se vojákům, kteří zběhli a postavili se proti Rakousku-Uhersku, říkalo legionáři?" zeptal se mimo jiné Pilvousek. „Kvůli cizinecké legii, do které vstupovali ve Francii," prozradil mimo jiné Pilvousek, který na závěr pozval na tradiční pietní setkání u mladoboleslavských kasáren, jehož se 15. března, v den výročí nacistické okupace, opět zúčastní vedle ČsOL i zástupci armády.
Na samotný závěr přednášky legionáři pozvali všechny posluchače ke stolu prohýbajícím se pod tíhou výzbroje a výstroje vojáků bojujících na frontách první světové války. Zájem byl nejen o pušky, ale i o nože, lopatky či přilby a došlo i na doplňující otázky týkající se například legionářů pocházejících přímo z Řepova.
Karel Horčička: Tu medaili jsem měl na sobě jen jednou
Jedním z hostů páteční přenášky byl také náměstek hejtmana Karel Horčička, kterého Československá obec legionářská vloni vyznamenala pamětní medailí. Při této příležitosti jsme se jej zeptali na to, zda ji hrdě nosí, i na to, zda má ve svém rodokmenu československé legionáře. A nakonec se s ní nechal po naléhání legionářů vyfotografovat.
V první řadě mě zajímá, co to vlastně je za medaili a za jakých okolností jste jí byl vyznamenán?
Jde o pamětní medaili Československé obce legionářské III. stupně a je to jediná medaile, jakou jsem kdy dostal. Zástupci obce legionářské mi ji předali v listopadu v Praze na Vítkově v rámci svého republikového sněmu.
Potěšilo vás to?
Samozřejmě. Kluci jsou hodní, že mě vyznamenali, ale je mi to trochu hloupé. Lidí, kteří jim pomáhají, je totiž hodně. Já jsem jen jeden z mnoha. A pouze díky své funkci jsem jim mohl pomoci víc než jiní. Se členy boleslavské jednoty ČsOL se znám dlouhé roky, vážím si toho, že mě ocenili, ale na veřejnosti tu medaili nenosím. I když občas mám takové nutkání. Přátelství s legionáři si navíc vážím také proto, že díky nim se člověk může setkat s takovými lidmi, jako jsou veteráni druhé světové války, a slyšet přímo od nich vyprávění o jejich životních osudech.
Středočeský kraj začal z vaší iniciativy pořádat před několika lety setkání těchto veteránů, že?
Iniciátorem byl Michal Beneš z boleslavské jednoty. Původně jsme zvažovali, že je budeme oceňovat nebo vyznamenávat, což jsme také udělali, ale nakonec se ukázalo, že o uznání těm lidem nejde. Nejvíc oceňují to, že mají možnost se sejít. Poprvé jsme jejich setkání uspořádali v Praze, vloni v Mladé Boleslavi a nyní připravujeme třetí setkání, které bude zase někde jinde. Je to moc hezká akce, jen těch účastníků je rok od roku méně. I když bude ale zbývat poslední, stejně tu akci uspořádáme. Ti lidé často prošli kriminály jen proto, že bojovali za vlast. Toho si musíme vážit. Každý totalitní režim se takových lidí bojí.
Máte vy osobně k legionářům blízko nejen proto, že jste učitel dějepisu, ale třeba také proto, že byl některý váš předek legionářem?
Samozřejmě jsem po tom pátral, mezi svými předky jsem ale nikoho takového nenalezl. Na rozdíl od mé ženy, jejíž dědeček v legiích byl. Na legionářích mě fascinuje to, že to byli lidé úplně jiné povahy. Jako právě děda mé ženy. Před válkou byl kameník, a tak se patrně dost nadřel. Do války odešel jako dvacetiletý mladík a po návratu se vrátil k řemeslu a byl z něj zase kameník. Žádný hrdina. Ani doma o svém životě v legiích nevyprávěl. Nebýt několika fotografií z cest, nic bychom o něm nevěděli. Neměl potřebu o tom mluvit. Dnes bereme jako samozřejmost, že Česká republika existuje, že máme hranice, jaké máme. To ale vůbec samozřejmost není. Měli jsme naopak velké štěstí, protože na světě jsou i mnohem větší národy, které vlastní stát nemají. Nebýt legionářů, ten stát bychom neměli. Národy, které neměly vlastní armádu, která by pro ně byla ochotná krvácet, vlastní stát nezískaly. Proto bychom si měli legionářů nesmírně vážit. A vyzdvižení si zaslouží i dnešní legionáři, kteří šíří mezi lidmi ve svém volném čase osvětu a přibližují formou přednášek legionářské ideály. Je to obdivuhodné. Moc mě těší, že v posledních letech na jejich akce chodí čím dál tím víc lidí.