Psal se rok 1941, ČSR byla Protektorátem Čechy a Morava, ale němečtí okupanti ještě zatím nestihli zakázat skauting. Takže přípravy v klubovně na zámku v Bělé pod Bezdězem, kde měli také Orlové svou tělocvičnu, probíhaly podle plánu.

Začátkem července nechal přistavit výpravčí pan Jindřich Jilemnický na bělském nádraží hytlák. Příští den jsme přes noc cestovali do města Zruč nad Sázavou a poté krásným údolím řeky Želivky pěšky do osady Budeč. Tam na břehu stál starý mlýn, u něhož vodní náhon vymodeloval překrásný ostrůvek, na kterém se utábořila děvčata. Skauti asi o 500 m dál po proudu řeky.

Tábor jsme měli postavený během jednoho dne; prkna na posady z krajinek, jež nám dali na pile, ostatní ztloukal každý kdo jak uměl. Mým spolubydlícím a šéfem ve stanu byl o šest let starší junák Luděk Pachman, mně bylo deset roků a tak jsem mu při stavbě stanu ani moc nemohl pomoci. Večer byl ale stan hotový a já jsem v něm mohl spolunocovat s vášnivým hráčem šachů. Na posadu Luděk nakreslil křídou velké figury věže a koně, takže naše táboření začalo se všemi hrami, soutěžemi, táboráky, Třemi orlími pery.....

Naučil jsem se šachy

Luděk, jenž si v noci svítil svíčkou, aby studoval různá otevření a tahy, byl pak přes den moc vděčný za jakékoli sparingpartnery. Patřil jsem mezi ně i já, protože již dříve mě tatínek naučil základy šachů. Byl jsem tedy Luďkovi stále k dispozici, ačkoli žádná otevření ani další hry jsem neovládal. A když se mi nějaký tah podařil, Luděk hlásil: „Musíš se tomu více věnovat, máš na to!"

Na táboře jsem se naučil plavat, protože jsme tu měli skvělého plavce – věnoval se nám Vláďa Václava. V sousedním stanu přebýval Jarda Skrbek, později profík na trumpetu, jehož hraní se mi také moc líbilo.

Vše bylo v tomto kolektivu jiné, než třeba doma u maminky. Pamatuji si, že jsme šachy hráli i v čase, kdy jsme měli pomáhat v kuchyni. Najednou ale přišla sestra Jelínková, náčelnice skautek, figurky zbourala a Luděk musel jít škrábat brambory. Nikdy jsem nezapomněl na jeho výhružky: „Vy se ještě rádi budete ke mně hlásit, až budu slavným šachistou." Pak rozhněvaně odešel do polní kuchyně.

Skauting se ruší!

Ta naše skautská idyla netrvala dlouho. Asi za deset dní údolím řeky Želivky kráčel český četník a s ním kdosi v hnědé uniformě, na rukávě měl hákový kříž a mluvil německy. Procházeli tábor za táborem a jejich oznámení znělo: „Skauting v Čechách a na Moravě se ruší, tábory během 24 hodin zlikvidovat!"

Nastalo velké bourání a stěhování do mlýna, kde jsme na seníku dostali azyl do té doby, než nadešel plánovaný odjezd domů. Ještě jsme ale stačili uspořádat velký táborák, kde pro borce jako byl bratr Václava stála i hrazda, na níž mohl ukázat své veletoče a další cviky. Já v tom čase ještě vlče, pozoroval ty starší, co všechno dovedou.

Konec tábora a návrat domů se podobal našemu příjezdu v hytláku. Přece ale bylo pokračování skautské myšlenky v totalitním režimu výjimečné. V čem?

Výpravčího v Bělé, pana Jindřicha Jilemnického, nacisté popravili v souvislosti s Heydrichem. Až později jsem se dozvěděl, že na táboře vznikla jakási odbojová protinacistická buňka a náčelník bratr Jelínek byl vězněn gestapem až do konce války v Terezíně. Do koncentračního tábora zamířil i bratr František Mittenhuber, jenž stál na prahu vojenské akademie. Později v roce 1968 již jako major čs. armády v Milovicích nechtěl vydat okupantům kasárny, kterým velel. Za to dostal ve svých 55 letech z armády vyhazov.

Z trumpetisty poštákem

Trochu jsem sledoval i osud Jardy Skrbka, svého idola ve hraní na trumpetu. Předčasně ukončil profesionální kariéru v roce 1950 po zákazu amerického swingu, který uměl velmi dobře. Nakonec se stal pošťákem jako jeho tatínek.

Český skaut tělem i duší, původem sudetský Němec, bratr Neudorfer, byl mezi prvními, kteří v roce 1946 po podepsání Benešových dekretů museli opustit svou domovinu.

Profi muzikant se ze mě nestal, šachista také ne, ale zato bratr Luděk Pachman projel celý svět a stal se mezinárodním šachovým velmistrem, jež dokonce sahal i po titulu mistra světa. Po skautském táboře se stal ve svých sedmnácti letech přeborníkem Protektorátu Čechy a Morava. Zemřel v roce 2003 daleko od Bělé v bavorském Pasově.

Poslední tábor na Želivce nelze ani po tolika letech zapomenout.

Lubomír Itze