I když jsem jako dítě na letní tábory jezdila poměrně zřídka, přestože jsem rodiče prosila málem na kolenou, dosyta si jich užívám v dospělosti. Pravda, v jiné roli. Nejsem sice vedoucí jako taková, ale říkejme tomu třeba holka pro všechno či moderně asistent … ? Ani tak ale není o různé historky nouze.
Tak třeba jednou jsem doprovázela skupinku dětí ve věku od šesti do devíti let, které měl na starosti tehdy zhruba patnáctiletý vedoucí. Jenže o něm bylo známé (dodnes se nic nezměnilo), že je trochu nemotora a že je občas potřeba dohlédnout i na něj.
Deset malých kluků dalo nám oběma celkem zabrat. Šli jsme terénem bechyňských lesů. Zřejmě jsme tehdy dostali za úkol splnit nějaký bod v táborové hře. Je jasné, že cesta lesem není dlážděná, a tak jsme celkem často vysvobozovali děti visící tričkem na větvi, vyndavali uvízlou nohu mezi kmeny a podobně. Dost na tom, že každý z nezbedů měl na zádech batoh, na boku připevněnou KPZetku (krabičku poslední záchrany) a kromě toho se spravedlivě museli střídat o lékárničku. To jim ale evidentně vadilo, protože někteří z nich museli uklidit „rybičky", malé nožíky, které zrovna při pochodu nutně potřebovali.
V duchu jsem si říkala, že jestli tohle neskončí katastrofou … Než jsem ale celou myšlenku stačila dokončit, ozvalo se tiché: „Ty jsi mě řízl." Pohledem jsem sjela všechna vlčata (malí skauti) a kupodivu zjistila, že krev neteče z nich, což jsem v prvním okamžiku pokládala téměř za jistotu, ale z Rexe – vedoucího, na něž jsem měla dávat pozor.
Držel se za zápěstí, z něhož mu odkapávala červená tekutina. Kolem něj se semkla skupinka vlčat, jimž tekly slzy, ale smíchy.
Teprve když jsem se podívala trochu vlevo, zpozorovala jsem, jak jedno z dětí otírá nůž od krve a schovává ho do pouzdra. „Já jsem mu chtěl nůž sebrat, v tu chvíli ale řízl," vysvětloval překotně Rex mezitím, co jsem vytahovala z lékárničky dezinfekci a náplast.
Úkol do táborové hry jsme nakonec splnili. Historku si dodnes vyprávíme nejen u slavnostních ohňů.
