Jak probíhají závěrečné zkoušky?
Probíhají podle jednotného zadání ministerstva školství. Je na nich 7 žáků, kteří mají úkoly. Mají losovatelný výrobek, slavnostní dort a specifický výrobek, který si navrhnou a udělají si na něj recepturu. Je to pro ně stres, protože je to závěrečná zkouška, musí to všichni dělat sami, musí dodržet postupy a technologie. Občas se něco nepovede a rozhodí je to. Každopádně, když se člověk na žáky dívá a pozoruje je, tak je přesně vidět, koho ta práce baví a zajímá, kdo by se tomu v budoucnu věnoval, ale bohužel jsou vidět i ti, kteří o to moc zájem nemají, ale potřebují mít výuční list, takže snaha je vidět i u nich.

Myslím, že dneska je tady vidět víc těch, které to baví a kteří mají zájem. Asi se tomu všichni nebudou věnovat i do budoucna, ale cítí, že něco budou umět, že se něco naučili. Vždycky se ale najde nějaký ten jedinec, který vlastně zájem nemá. O to je to pak horší pro mistrovou, která se s nimi tři rok učí, předává jim zkušenosti, učí je řemeslo a pak je právě pro ni nejhorší, když řeknou, že to stejně dělat nebudou. To je nejhorší věta, kterou nikdo nechce slyšet. Která není oblíbená ani pro mě, přestože tady s nimi nejsem tak často.

Zkoušky probíhají dva dny. První den mají přípravu, pečou korpusy, druhý den se dělají náplně, potahování, zdobení a tak dále. Těsto je pro ně rutina, ale to dohotovení, to už je zajímavé je pozorovat jak se k tomu kdo postaví, jak se snaží. Je také vidět jak je kdo pečlivý a jak tu práci zvládá. Snažíme se jim dodat sebedůvěru, i když se jim něco nepovede, nebo přichytne, ale to se prostě stane, protože musí zkoordinovat hodně věcí dohromady a to je složité a je to stresující. Do práce jim ale zasáhnout nemůžeme. Můžeme je jen podpořit.

Jak často do Horek jezdíte?
Máme tady semináře pro druháky a pro třeťáky. Máme tam restaurační moučníky a pak nadstandardy jako čokoládové bonbonky, nebo modelování. Ve třeťáku potom děláme dorty, běžně není součástí výuky potahování dortů a tak dále. Na semináři si to vyzkouší, každý si ten dort udělá. Pak mají prostor, kdy si to mohou zkoušet před závěrečnými zkouškami.

Po škole už mohou jít pracovat?
Pro cukráře další vzdělávání není. Mohou jít na VOŠ, ale už jsou to spíš gastronomické školy, kde se řeší ekonomika, běh hotelů, číšnické práce, ale není to specifikované na cukráře. Po pěti letech praxe je ale možnost udělat si mistrovské zkoušky. U těch se nyní čeká na vlastní spuštění.

Když jsou lidé po vyučení, je pro ně těžké někam nastoupit. Každý chce, aby cukrář měl praxi, ale kde ji má získat? No a tomu by měla napomáhat mistrovská zkouška. Podle předpokladu ministerstva průmyslu by totiž cukrář s mistrovskou zkouškou mohl mít úlevy (buď daňové, nebo v podobě paušálu) na mladého zaměstnance bez praxe. To by provozovatele zavedených podniků mělo motivovat k tomu, aby si je k sobě vzali a dál je rozvíjeli. Menší domácí cukrárny to kvitují a vidí v tom budoucnost.

Taky je potřeba připomenout, že cukráři mají trošičku zhoršenou odbytovou situaci, protože dort si člověk nejde koupit každý den. Tato práce pak navíc není příliš dobře finančně ohodnocená, lidé si nedokáží představit, kolik je práce za tím, aby cukrář udělal jeden zákusek.

Mohou gastronomické pořady, jako třeba Peče celá země, vnímání lidí napravit?
Nesmíme se dívat na odbornou stránku a na to jak pracovali. Tam se nedodržovali technologické postupy, správnost toho jak by výrobek měl vypadat, byli to amatéři a dělali to po svém. Divákům to ale dalo hodně. Viděli, kolik je to času, než se daný zákusek vyrobí. Že nelze počítat jen použité suroviny, ale také ty hodiny práce, které jsou za tím.

Všechno je to dlouhá ruční práce. Pokud si máme promítnout hodinovou mzdu do toho výrobku, tak je to velká částka. Takže v pořadu jako Peče celá země viděli kolik je to práce a jak je to složité. Lidé by měli chápat, že cukrařina není jen o tom nalít něco na plech. Ale tedy časové limity měli na knop. I já jako profesionál bych měla co dělat, abych to zvládla.