Vcházím do dveří, ve kterých mne vítá sympatická černovláska. Hned poté mi podává ruku sympatický mladík. „Něco od Ježíška,“ říkám oběma a vytahuji ženě časopis a pánovi cédéčko s hudebním výběrem.
Za pár vteřin usedám ke stolu v místnosti, která voní právě zapálenou svíčkou. V jednom rohu desítky kamenů. Co kámen, to střípek do života dvojice, která bez sebe nemůže žít. Kameny jsou z toulek přírodou kolem řeky Jizery. Jsou z toulek životem. Životem, který nemusí být pokaždé peříčkem.
„Sněží,“ podívá se žena z okna ven. Zatímco před chvílí ještě pršelo. „Vojto, já ti říkala, že za chvíli přijede Ježíšek,“ podívá se žena na mne a poté s radostným pohledem na mladíka.
Právě jsem na hodinu vstoupil do života Pavlíny a Vojty Kotkových. Bydlí v činžáku v Benátkách. Pavlína je maminka. Vojta je jeden z jejích dvou synů.
Vojta je autista.
„Když se Vojta narodil, bylo jasné, že není něco v pořádku. Doktorů jsme vystřídali mraky. Objevovaly se další a další diagnózy – možná nevidí, asi mu nefunguje pravá ledvina, chybí část hypofýzy, proto nefunguje hormonální soustava… Tak to šlo týdny, měsíce, roky. Pak měl epileptické záchvaty, v mozku objevili cysty,“ začíná popisovat paní Pavlína životní kroky nejen její, ale příběh, který píše život Vojtovi.
První šok pro paní Kotkovou, která v té době měla tříletého syna Lukáše a byla vdaná, byl verdikt lékařů v pražském Motole. „Vojta má poruchy endokrinologického systému – netvoří se mu většina hormonů,“ znělo drsně z úst lékařů. Možná v té chvíli se spojily síly maminky a syna natolik, že si dodávali vnitřní sílu. Oba v té chvíli začali boj o přežití. A jen a jen vnitřní síla Pavlíny znamená, že Vojta je nyní, ve svých sedmnácti, šťastný.
Šťastný, jak jen autista může být.
Ten nejčastější výrok, který paní Kotková tehdy slyšela, však paradoxně s medicínou neměl skoro nic společného. Lékaři tvrdili: Maminko, co jste si udělala, to máte! Vaše dítě je živější! Jenže to byl omyl! Když Vojtovi maminka sfoukávala osmou svíčku na dortu a nehnula se od něj takřka ani minutu, dozvěděla se pravdu. Vojta je autista. A to znamená neustálý dohled.
„Postupem času byl Vojtův stav popsán jako Aspergerův syndrom,“ říká paní Pavlína a začne vypočítávat diagnózy, které Vojtovi byly přičítány. Ten, kdo tomu nerozumí, musí si připadat, že to snad ani není možné.
Maminka ze sebe hrne historky ze života jako falešný hráč karty z rukávu. Mnohokrát mně za tu hodinku napadlo, jak tohle může ta křehká žena vydržet. Mnohokrát mám husí kůži. Mnohokrát se mi zaleskne slza v oku. Třeba ve chvíli, když slyším slova: „Děkuji za každé ráno. Za každý den, který jsem s Vojtou.“
Na stole voní káva a štrúdl, ve kterém je spousta rozinek. Vojta sedí proti mně a poslouchá. Maminka mluví otevřeně o všem a před ním. „Vojto, tohle se ti nebude líbit, ale panu redaktorovi to musím říci. Aby věděl, jak to všechno je,“ ukazuje maminka, že s Vojtou nejedná v rukavičkách, ale jako s velkým chlapem. Vojta občas na maminku zareaguje, zasměje se a praví: „Ale maminko, tohle neříkej, to ne. Tos už říkala,“ pohlédne na maminku a zamračí se. Mamča na něho mrkne a pokračuje ve vyprávění dál.
„Máme štěstí na všechny, kteří se kolem Vojty pohybují. Začalo to ve školce v boleslavském Centru ve Václavkově ulici, pak Na Celně, pak se mi podařilo nemožné. Odborníci kroutili hlavou, ale za pomoci paní ředitelky na 1. základní boleslavské škole začal Vojta chodit do školy.“ Za vším ale byly spousty hodin strávených sepisováním žádostí o granty, někdy i ponižujících jednání na úřadech. A většinou paní Pavlína musela s sebou vodit Vojtu. Kdo by ho hlídal? A Vojta už začal chápat, že není něco v pořádku. Paní Pavlína se už tehdy odmítla podrobit tvrdé realitě a Vojtu začala „otloukávat“ metodou, kterou objevila a která ve stručnosti spočívala v tom, jak pro mladíka, který nechápe, propojit jeho myšlení se světem. Lepšila se motorika, lepšilo se myšlení. Jenže pustit Vojtu do školy? To připadalo všem jako šílenost.
Paní Kotkovou ale nahlodával pražský psychiatr Šturma. „Byl ke mně nemilosrdný. Říkal: Už dávno má chodit do základní školy, matko, vy ho blokujete! A já bojovala. Bojovala za sebe, ale hlavně za Vojtu.“ Vojtova diagnóza se vyznačuje i možností takzvané sebedestrukce. „Prostě najednou začal mlátit hlavou o zeď,“ říká maminka. Když Vojta slyší maminčina slova, zvedne hlavu a jen utrousí: „Mami, tohle snad ne!“ „Ale jo, Vojto, tohle je život. Někde v patnácti začal najednou chápat, že s ním není něco v pořádku. Jak chodil se mnou po těch institucích, kde jsme pořád o něco žádali, tak mi povídá: Mne bude někdo posuzovat? Odsuzovat? To nedovolím! Jako že jsem nějaký jiný než ostatní? Musela jsem mu dlouze vysvětlovat, že takový je život, že není vše v pořádku, ale že s tím lze žít. Pak přišel domů a začal mlátit v kuchyni hlavou do kuchyňské linky. A u toho křičel: Já se chci začlenit mezi normální lidi! Tak mu povídám, že takhle se začlení akorát mezi hrnce. On se zarazil, chvíli přemýšlel a pak se začal strašně smát. V tu chvíli z něj cosi spadlo. A vzápětí mne požádal, abych mu pomohla. To jsem měla slzy v očích. On pochopil, že má problém a že ho chce řešit. A že sám to nedokáže. Jako by vyslal světu a hlavně mne signál: Jsem jiný! Kdo mně pomůže?“
Vojta absolvoval školu se samými jedničkami a vydal se dál do světa. Studuje prvním rokem na boleslavské Integrované střední škole Na Karmeli obor Knihkupec. „Strašně ho to baví. On po tom už toužil tak tři roky. Chodí na praxi do knihovny. I tam jsou na něj strašně milí. Vždycky přijde domů a říká: Uff, to jsem se ale dneska nadřel,“ usmívá se paní Pavlína.
Každý den jezdí maminka s Vojtou autobusem do Boleslavi, kde si Vojtu přebírá asistentka a vyráží s ním do školy. I tady paní Kotková chválí. „Jako asistentky u nás působily postupně paní Mlčochová, Štrobachová a nyní paní Šilhánová. Já před nimi musím jen smeknout,“ říká Pavlína a na chvíli se odmlčí. Z očí ji čtu, že bez těchto dam by to bylo tisíckrát těžší, aby Vojta byl tím, čím je. Možná i nemožné.
Mnoho historek z Vojtova života působí legračně. Ve chvíli, kdy je ale píše život, nejsme na to my, relativně „normální“, připraveni. To třeba když se Vojta zvednul ve škole v lavici, na nic nečekal a všem oznámil: Teď budu učit já! Načež šel ke katedře a začal vyučovat. Najednou skončil a šel si zase sednout. Jiné to je v autobuse, když začne zpívat na celý autobus písně oblíbených Kabátů či Dana Landy. A když půjdete po ulici a uslyšíte někoho, jak recituje Vodňanského, Gellnera, Šrámka či oblíbenou boleslavskou autorku Jarku Jenčíkovou, pak si vzpomeňte, že to je určitě Vojta.
Autismus se vyznačuje právě tím, že dotyčnému jedinci sice osud v něčem nepřál, v jiném mu ale daroval to, nad čím ostatní jen žasnou. Písně a básně jsou Vojtovou láskou. A Vojta také nádherně kreslí. A píše básně. Nejčastěji ve chvíli, kdy má s maminkou vyrazit na autobus. „To se na mne podívá a říká. Nejdu, mám inspiraci! Já mu povídám, že nám to ujede a že to napíše odpoledne. On, že to nejde, že inspirace přišla teď. Vysype to ze sebe na papír a mažeme na autobus,“ směje se maminka.
Pavlína se rozhodla bořit názory odborníků, kteří mají své šablony. Cítí, že to jde. Sami odborníci se diví. „Jenže já je chápu. Oni mne připravují na to, co může přijít a co třeba přijde. Připravují mne na to nejhorší. Já se ale nedám,“ říká drobná žena. Vzápětí se zahledí z okna, kde už přestalo sněžit. „Z mnoha věcí mám radost, z mnoha věcí jsem smutná.“ Radost ji dělá každé nové ráno a každý den s Vojtou. Na druhé straně přišla o manžela, který neustál Vojtovo postižení. „Začal pít, vznikaly hádky, nešlo to dál, děti tohle cítily. Musela jsem se rozvést. Teď jsem sama. Sice nějaké pokusy byly, ale nejdelší přátelství vydrželo šest let. Partner musí vědět, že tady je Vojta a že Vojtu nikdy nedám. Nejde se rozdělit. A to chlap nemůže vydýchat. Proto jsem sama a jsem spokojená,“ říká bez jediného zaváhání.
A začne mluvit o svém druhém synovi. O Lukášovi. Ten už studuje vysokou školu. „Bohužel jsme se hodně odcizili. On prostě nepochopil, co se nám stalo. Je to strašně smutné, strašně mne to mrzí, ale už víc mu nedokážu tenhle život vysvětlit. Musí na to přijít sám. On musí pochopit, že Vojta by beze mne nemohl existovat tak, jak existuje. Je mi to líto, ale věřím, že jednou Lukáš přijde a řekne třeba: Mámo, promiň! Mám tě rád.“
Stejně tak je maminka Pavlína otevřená v soudu prarodičů. „Když k nim přijdeme, vše se točí hlavně kolem psa. Je to fajn, jenže Vojta tak strašně potřebuje chlapské obejmutí a obyčejné pokecání o tom, jak se má. Toho se mu, bohužel, nedostává. A Vojta dědu tak miluje,“ říká maminka. „Když jsem klesala do bahna, věděla jsem, že když bych klesla ještě hlouběji, bude to cesta do pekel. Rozhodla jsem se bojovat. Už nejsem v blátě. Mám Lukáše, mám Vojtu. Dostávám příspěvek na péči, o kterém mi známí říkají, že je to státní almužna. Já jsem za tu almužnu ale šťastná. Šťastná za to, že mi umožňuje být s Vojtou.“
Když se zvedám ze židle a začínám se loučit, Vojta se postaví a naznačí, že ještě nikam nepůjdu. „Počkejte, něco vám pustím. A neřeknu, co.“ A začne hledat mezi cédéčky. Vzápětí pustí muziku. A z reproduktorů se ozve skupina Divokej Bill. Jeho další oblíbenec. Mimochodem, Vojta si cédéčko této kapely přál najít pod stromečkem.
Vojta pustí cédéčko. A svoji oblíbenou píseň. Ta píseň se jmenuje Síť. Vašek Bláha, zpěvák skupiny, zpívá: „… síť, co tě omotává, na doživotí. Nadechnout se nad hladinou, nadechnout se nad hladinou.“ Paní Pavlína se na mne koukne a dodá: „Vojtíšku, musíme dýchat nad hladinou! A my dýcháme. A ještě dlouho budeme!“
