Teprve před pár dny přiletěl z Tokia, kam putoval šest měsíců na kole, obtěžkaném zavazadly se vším, co potřeboval k životu. A už plánuje další cestu. Jan Žďánský chce totiž na kole dokončit cestu kolem světa.

Už se vám povedlo se aklimatizovat?

V podstatě jsem neměl moc na výběr, v úterý jsem přiletěl, a ve středu jsem se už šel podívat do práce. Tam mi naštěstí vyšli vstříc, a přestože jsme musel před odjezdem dát výpověď, vzali mě teď zase zpátky. Takže návrat do reality byl poměrně rychlý a intenzivní.

Jaké to je, po půl roce na kole najednou zpátky v civilizaci? Nechybí vám to?

Myslíte kolo? Po návratu jsem si řekl, že už ho nechci nikdy vidět. Ale tady je tak krásný podzim, že se půjdu projet hned zítra. Miluju babí léto, a to počasí je tady fantastické. Navíc ono je něco jiného vyjet si jen tak na výlet do okolí, a nebo jet s kolem, které naložené váží padesát nebo třeba sedmdesát kilo…

Původně jste se měl do Tokia dostat až v prosinci. Čím to, že jste doma skoro o dva měsíce dřív?

Je to opravdu jednoduché, není za tím totiž nic jiného, než že jsem byl rychlejší, než jsme původně předpokládali. Ani mě nenapadlo, že budu denně dávat minimálně těch sto kilometrů. Někdy jsem ale ujel třeba i 160 kiláků za den.

Měl jste během cesty nějakou krizi, kdy jste si řekl, že už toho máte dost a kašlete na to?

Pokud myslíte něco jako krizi psychickou, prostě depku, tak to jsem snad ani nezažil. Pravda ale je, že pár fyzických krizí jsem měl, kupodivu ta první přišla hned na začátku, u těch kopců okolo Olomouce, to jsem si říkal, že jsem pěkně v háji, že to snad nemůžu zvládnout.

Bylo to tedy těžší, než jste si předtím představoval?

Možná trochu, ale určitě bych do toho šel znovu, i s tím, co vím dneska. Pravda je, že jsem předtím žádný vášnivý cyklista nebyl, kolo jsem si vlastně koupil až na jaře, takže jsem neměl ani páru o tom, co to je jet s ním, když je naložené všemi těmi brašnami… Ale určitě to stálo za to.

Na co budete vzpomínat nejvíc, o čem budete vyprávět třeba za deset let, až na tuhle cestu přijde řeč?

Určitě o tom, jaká to je paráda, prostě se sebrat a jen tak jet. Vzpomínat budu určitě na to, jak jsem trpěl v Mongolsku kvůli jídlu, na příjemné lidi v Kazachstánu a na nádhernou přírodu v Kyrgyzstánu. A taky na to, že mi chybělo jen tak se smát s kamarády.

Co vás čeká teď, tedy kromě zvykání na českou realitu?

Především chci dokončit prezentaci fotek z téhle cesty, mám samozřejmě v plánu nějaké promítání, které by se určitě mělo uskutečnit do Vánoc v Mladé Boleslavi. To je docela hodně práce, a pokud se to povede, rád bych o své cestě vyprávěl i v jiných městech. A pak už pomalu plánuju další dobrodružství…

Chcete říct, že týden po návratu už máte v hlavě další cestu?

Přesně tak. Popravdě jsem ji začal plánovat už v polovině cesty do Tokia. Říkal jsem si, že jestli přežiju tohle, tak už to musím dokončit a objet ten svět na kole. Takže nejspíš pojedu do Kanady nebo do Spojených států. To už je jen kousek.