Mrazivé sobotní ráno zastihlo kolik desítek lidí na Zásadce na prostranství za Šimáčkovými. U dřevěného pultu rozlévala čaj a svařák bývalá starostka Marie Pšenišková a téměř tři desítky soutěžících obhlížely vyrovnané dřevo, které na ně čekalo.

Soutěž Dřevorubec roku se na Zásadce, jedné z částí Bosně, konala už počtvrté. Za nápadem stáli původně pánové Bohuslav Šimáček a Josef Kudrnáč.

„Vymysleli jsme to původně v hospodě u piva, tam vznikají stejně ty nejlepší nápady," směje se Bohuslav Šimáček.

O společné akce není v Bosni rozhodně nouze, v nevelké obci pod Valečovem se koná téměř každý měsíc alespoň jedna.

Konkurence je tedy opravdu velká. „Tady když chcete v něčem vyhrát, musíte si uspořádat vlastní soutěž," tvrdí s nadsázkou Bohuslav Šimáček.

Dodává ovšem, že zatím se mu vyhrát nepodařilo, spoluorganizátor Josef Kudrnáč byl dvakrát první.

Rychlost a šikovnost

Letos se do soutěže přihlásilo čtrnáct dvojic, a jak pořadatelé vysvětlují, podle pravidel by měly být soutěžící páry smíšené.

„Soutěžit mohou dvojice žena a muž, dospělý a dítě do patnácti let, nebo dvě dámy. Čistě pánské dvojice netolerujeme, to by bylo vůči ostatním nefér," vysvětluje Bohuslav Šimáček, který si spolu se svou manželkou vylosoval startovní číslo jedna.

Na otázku, zda se nějak speciálně připravovali, pobaveně odpovídá, že jen při domácí přípravě na zimu a štípání dřeva. „Na tohle posilovnu nepotřebujeme. Ukáže se, kdo se umí pořádně ohánět a bude mít čím topit," dodává.

Tři disciplíny

Jako první přichází na řadu přeseknutí kuláče napříč. Dámy mají o něco tenčí exempláře, ale u některých z nich to vypadá, že se snad dřevorubectvím živí a klidně by mohly mít „pánskou velikost".

Dřevo se seká na čas, a početné přihlížející publikum se dostává do varu. „Nehoň se, Románku, dej si na čas, jako v práci," povzbuzují soutěžícího. „Nechceš donést svařáka? Pitný režim je potřeba dodržovat," špičkují další.

Páry se utkaly také v disciplíně řezání klády pilou kaprovkou, což rozhodně není nic snadného. Někteří si dokonce přinesli pilu vlastní, za což jim je odměnou přednostní losování pořadí.

Poslední překážkou na cestě za medailí je zkouška přesnosti. Úkolem soutěžících je trefit se sekerou s maximální přesností do kříže, který je vyznačen na špalku. Opět se účastní oba z páru, a tato disciplína budí největší obavy, na poslední chvíli se snaží řada z přítomných tuto dovednost nacvičit.

„No, to nevidím dobře, mám pocit, že budu ráda, když se do toho špalku vůbec trefím, na nějaký kříž můžu zapomenout," kroutí hlavou po několika cvičných pokusech jedna z nadějných dřevorubkyň.

Nakonec se z vítězství raduje dvojice Milan Pěnkava, Kateřina Pěnkavová, otec myšlenky dřevorubecké soutěže se musí spokojit s bronzovou pozicí.

Společenská událost

Jak ale zdůrazňuje Bohuslav Šimáček, o vavříny jde až v druhé řadě, hlavním důvodem, proč se tahle akce koná, je setkání sousedů, přátel a známých.

„Je to opravdu společenská událost. Máme různé soutěže od hasičských až po karetní, ale v zimě se toho venku moc dělat nedá. Proto tahle soutěž, u štípání dřeva se člověk pěkně zahřeje, k dispozici je tu svařák, grog nebo čaj, a letos nám navíc přeje počasí, chvilkami dokonce vykukuje sluníčko," pochvaluje si.

Na vítěze čekaly stylové ceny včetně nezbytného šampaňského, hezkou památkou byla i kšiltovka s nápisem Vítěz Dřevorubec 2015.