Jedno z vydání se nachází ještě pod střechou Městské knihovny v Mladé Boleslavi. Pokud chcete být ale v pátrání úspěšní, zastavte se raději nejdříve u knihovnic. Manifest komunistické strany totiž po několika letech, kdy smutně čekal na své čtenáře, změnil místo. Nyní bdí mimo oči návštěvníků, v depozitáři.

„Svaz komunistů, mezinárodní organizace, která za tehdejších poměrů samozřejmě mohla být jen tajná, pověřila na sjezdu konaném v listopadu 1847 v Londýně podepsané, aby vypracovali zevrubný teoretický a praktický program strany určený pro veřejnost. Tak vznikl tento manifest, jehož rukopis putoval několik týdnů před únorovou revolucí do Londýna k tisku…," píší Karel Marx a Bedřich Engels v předmluvě z roku 1872.

To však není jediný poklad, který se skrývá o několik pater výše než je oddělení pro dospělé čtenáře. Knihovnický výtah z výšin přivezl další dílo, které se zrodilo pod rukama Karla Marxe. Tentokrát třídílný Kapitál.

Pokud byste si všechny „Kapitály" chtěli odnést domů, mějte na paměti, že musíte mít buď dobře vytrénované „bicáky", nebo silného asistenta. Kapitál není jednoduché přečíst, ani přestěhovat.

Každopádně, kapitalistický způsob výroby a distribuce statků, také není zrovna jednoduché téma …

Knihovna v Dolním Bousově o většinu komunistické literatury přišla. „Najdeme zde jen klasickou beletrii vydanou tehdejšími autory před listopadem 1989. Zbytek jsme vytřídili, když jsme se stěhovali do nových prostor a dávali jsme dohromady nový knižní fond," sdělila knihovnice Olga Třísková.

I tak si čtenáři přijdou na své. Strávit příjemné chvíle mohou například u Reportáže psané na oprátce od Julia Fučíka. Základem byly motáky, které autor psal z vězení na Pankráci v roce 1943. Nepřijdou ani o verše Františka Halase či Vladimíra Holana.

O trochu lepší stopy zbyly ještě v dobrovické knihovně. S hledáním si dala práci vedoucí Růžena Kubínová. Mezi publikacemi, o které čtenáři jeví značný zájem, objevila knihu Jiřího Koukolíka Sám neprojdeš, vydanou v revolučním roce. „Autor popisuje osudy vysokoškoláků zavřených po 17.listopadu 1939 v koncentračních táborech," nastiňuje v zkratce děj.

Tradiční komunistickou literaturu ale před časem také vyřadili. Nebyl o ni zájem, prášilo se na ní a místo bylo potřeba pro nově vydávané „čisté" autory. Zápisy ze sjezdů Komunistické strany Čech byste i zde hledali marně. Možná je ale má někdo z obyvatel. Publikace totiž knihovna nabízela zdarma veřejnosti. Co nechtěli, jelo do sběru.

Pamatujete si ještě na branná cvičení s plynovými maskami?

Když jsem chodila v sedmdesátých letech na základní devítiletou školu, měli jsme jednou za čas tak zvané branné cvičení, neboli „pochoďák". Všichni jsme se na něj těšili, protože, co si budeme povídat, nemuseli jsme se ten den učit.

V řadách nás dívek ovšem panovala hysterie ze starých plynových masek, které byly uskladněné v krytu ve sklepě školy a jednou za půl roku jsme je dostali právě při pochoďáku, abychom na školním hřišti nacvičili případnou situaci při zamoření. Pro masky do sklepa šli vždycky vybraní hoši a přinesli je do třídy. Ihned po jejich vstupu do třídy se místností linul hrozný puch z gumy, ze které byly plynové masky vyrobené. „Děti, teď vám změřím velikost hlavy, každý si zapamatujete své číslo a podle něj si rozdáme masky. Ty pak omyjeme hlavně na vnitřní straně, kterou si budete dávat na obličej, ajatinem, který je na umyvadle," říkala paní učitelka Protivová a my jsme jí všichni poslušně nastavovali obličeje a ona nás speciální šuplerou změřila. Dodnes si pamatuji, že jsem měla masku číslo 3.

Při rozdávání došlo vždycky na hádku, protože jsme všichni chtěli masku s „chobotem", s tou byla větší legrace, než s tou, co měla vepředu jen jakousi nádobu s filtrem. Kdo měl to štěstí a dostal masku s „chobotem", mohl svému spolužákovi přes toto zařízení zařvat nečekaně do ucha. Ti, co měli ještě větší představivost, lezli chobotem spolužákům do tašek a dělali, že hledají svačinu. Další zase vyřvávali různá hesla, která samozřejmě přes toto „zvukové" zařízení nebyla vůbec rozumět, takže se po třídě ozývaly spíše zvuky.

Když si třída lehce pohrála a paní učitelka zjistila, že jsme připraveni na branné cvičení, všichni jsme museli masky uložit do tašek, které možná mnozí znají pod modernějším pojmem somračka, a čekali jsme na pokyn pana ředitele, který školním rozhlasem vyhlásil evakuaci školy. „Doufám, že jste si nikdo nezapomněl sáčky na ruce a na nohy. Kdo snad nemá, mám tady nějaké v zásobě," ptala se paní učitelka a mnozí ze spolužáků vyběhli z lavic, aby si od naší pedagožky vzali sáčky, které jsme následně nutně potřebovali na školním hřišti.

Ozval se hlas pana ředitele a vyzval žáky a učitele celé školy, aby se spořádaně a co nejrychleji přesunuli na školní hřiště, kde se mělo uskutečnit branné cvičení.

Ze školy se v jeden moment stalo organizované mraveniště. Chodili jsme ve dvojicích do šatny, kde jsme se museli rychle obléknout a vyrazit ven. Na školním hřišti dala paní učitelka povel, abychom si nasadili pláštěnky, které měly být nezbytnou součástí naší výbavy z domova na „pochoďák", sáčky na ruce a na nohy a nakonec plynové masky. Několik stovek dětí stálo v maskách a čekalo, až přivolaní vojáci vytvoří iluzi zamořeného území. I když, ona to ani tak iluze nebyla, protože vždy zapálili dymogan, snad se tomu tak říkalo, který hrozně čoudil. Když si vzpomenu, že filtry v plynových maskách nefungovaly a my jsme v těchto maskách museli procházet tím strašným kouřem, divím se, že nikdo z dětí nezkolaboval. Alespoň si na to nepamatuji.

Tehdejší zkratky:

BSP - Brigáda socialistické práce. byla formou socialistického soutěžení a socialistické pracovní iniciativy za komunistického Československa. Myšlenka vzniku BSP přišla ze SSSR, kde v roce 1958 vznikl první pracovní kolektiv soutěžící o titul Brigáda komunistické práce. V ČSSR se soutěžení o titul BSP plně rozvinulo až v dobách normalizace. Roku 1984 bylo v tomto hnutí zapojeno na 200 tisíc kolektivů, ve kterých působilo přes 2,7 milionu pracujících, především dělníků. Dělníci na jednotlivých dílnách (kancelářích) se vyhlásili kolektivem, který soutěží o titul BSP. Pak probíhalo tzv. hodnocení, které bylo veskrze formální. Za 1-2 roky byla tato dílna vyhlášena jako kolektiv, nesoucí hrdé jméno Brigáda socialistické práce.

RVHP - Rada vzájemné hospodářské pomoci byla obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem, o sovětský protipól Marshallova plánu a později Evropskému hospodářskému společenství. Zakládajícími členy RVHP byly 5. ledna 1949 Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz.

Vaše vzpomínky na socialistické časy

Na co si vzpomenete, když se řekne… podpultové zboží, knižní čtvrtky, spartakiáda, Rubikova kostka, dva roky na vojně, celní kontroly, oslavy MDŽ, prvomájový průvod, rekreace ROH

Své příspěvky posílejte na:

boleslavsky@denik.cz

Máte-li z tehdejší doby snímek, můžete ho naskenovat a přiložit k mailu.