Petr Hašek daroval krev poprvé v roce 1980 na vojně. Tehdy ho motivovalo slíbené volno, polévka a padesátikoruna na útratu. Rychle ale pochopil, jak moc důležité darování krve je. „Je to důležitá věc, protože dárcovstvím krve přece zachraňujete další lidi. A krve není nikdy dost, vidíme to všude kolem sebe,“ má jasno rekordman mezi boleslavskými dárci.

Všechna ocenění a poděkování, která dostal za darování krve, má doma vystavené ve vitrínce. „Je to krásný pocit, ale nedělám to proto, abych dostával nějaké dárky. Ale chci ostatním pomáhat. Když člověk vidí, co se děje, různé bouračky a neštěstí, krve je stále prostě nedostatek. Já zavřu oči, představím si nějakou bouračku a s darováním neváhám ani minutu,“ vysvětluje svoje pohnutky.

Skvělí zdravotníci

Při poslední výpravě do odběrového centra si uvědomoval rozporuplnost celé situace. „Nejdříve to byl velký smutek, protože tento odběr byl bohužel poslední s ohledem na můj věk. Na druhou stranu to byl krásný zážitek i proto, že se mi splnil sen - 200 odběrů, které jsem si předsevzal,“ říká dnes už bývalý dárce.

Za spolupráci při všech odběrech by chtěl poděkovat zdravotnickému personálu z Klaudiánovy nemocnice. „Samozřejmě by to nešlo bez pomoci celého kolektivu transfuzní stanice pod vedením bývalé paní primářky Obernauerové či stávající primářky Schulzové, ale především vrchní sestry Jitky Francové a celého kolektivu sestřiček. Vždy jsem tam chodil velice rád a těšil se na sestřičky. Chtěl bych tímto vyzdvihnout tento kolektiv za profesionalitu a krásnou lidskost. Bohužel je mi smutno, ale život jde dál,“ poznamenal dojatě Petr Hašek.

Na slavnostní okamžik posledního darování přišel Petr Hašek se sladkým překvapením. Svým přátelům, kterými se pro něj zaměstnanci transfuzní stanice za desítky let dárcovství skutečně stali, přinesl dva dorty.

Kolektiv zaměstnanců byl ale na tuto také připravený. Jana Ježková, která pracuje jako vedoucí pracovník výroby transfuzních přípravků, pro něj uháčkovala postavičku kapky krve.

Petra Haška na poslední odběr doprovodil jeho syn. Ten sice darovat krev ještě s ohledem na věk nemůže, ale jednou se chce vydat ve stopách svého otce, na kterého je velmi hrdý. „Podle mě byl měl mít každý člověk povinnost alespoň jednou ve svém životě jít darovat,“ uzavřel dvěstěnásobný dárce krve.