„Buďte u je­ho domu přesně v sedm. Ani o minutu později,“ zní mi takřka výhrůžně pokyn od asistenta, v kolik mám na ministra zítra ráno čekat. Přede mnou je den prožitý v jeho blízkosti. Chci zjistit, jaký je. Jak se chová, jak jedná, jak mluví. Prostě: jaký je?

Je naivní a bláznivé myslet si, že vyjedu z Prahy v šest, a za šíleného deště, v hustém provozu a navíc neznaje, kde vesnička Dolín leží, dojedu na místo s úderem sedmé, tedy abych nejel zbytečně. I když jsem zabloudil, nakonec takřka smykem zastavuji v příjemné vesničce u domu, který patří ministrovi. Do sedmé zbývají tři minuty.

Řidič s ministerským superbem je připraven. Ministr je vždy přesný jako hodinky. Jen dnes má zpoždění. Vychází ze dveří. Ruce si podáváme přesně tři minuty po sedmé. V ruce drží, snad jako každý ministr, fascikl dokumentů. „Už jsem odcházel, ale syn mne volal, tak jsem k němu nahoru ještě zaběhl,“ vysvětluje pan ministr minizpoždění.

V mysli mu létají miliony. Vlastně miliony jsou v jeho současném životě takřka nulou. V té mysli má spíše stamiliony a miliardy. Korun. O těchto částkách mluví asi tak, jako mluvíte vy o počtu rohlíků, které máte koupit za rohem ve večerce.

V mysli má pro obyčejného smrtelníka astronomické částky, když do toho začne hovořit o projektu, který, ať dopadne, jak dopadne, bude mít své odpůrce. O tom projektu ale mluví jako o třetím rozměru, o morálce, o vyšším principu.

Jeho pracovní den je složen z jednání. Diář má rozdělen na půlhodiny a hodiny, ve kterých má jednu schůzku za druhou. Střídají se u něho náměstci, poradci, tajemníci, odborníci, ale třeba i zástupci petičních výborů.

A on mluví, poslouchá, přemýšlí, ptá se, vyzvídá, dedukuje, úkoluje, rozděluje pokyny.

A také děkuje. U svých podřízených nešetří pozitivními slovy: Skvělé! Super! Ano, to se mi líbí. Výborné je… Děkuji, to jste udělala dobře. Tohle jste navrhl správně.

Je mu 46 let. Bydlí v Dolíně u Slaného na Kladensku. Nyní pracuje v Praze. Adresa jeho pracoviště je Karmelitská. Jeho současná profese zní: ministr školství, mládeže a tělovýchovy.

Jmenuje se Josef Dobeš.

Start s marmeládou

Vyjíždíme. Směr Praha, Karmelitská ulice, sídlo ministerstva. První jednání je naplánováno na osmou. Dvacet minut má v autě ministr „povídavou“. Popisuje některé školské problémy, už myslí na první školní den a už má jasno, které školy navštíví, dotkne se své profesní minulosti ve věznici, naznačí, že rozpočet na příští rok je u něho na denním pořádku.

A pak se rozpovídá o svých synech. Má tři; ten nejstarší, patnáctiletý David, je v pěstounské péči a je zdravotně hendikepovaný. Mluví o něm jako o strašně hodné a milé bytosti. Prostřední Kryštof je dvanáctiletý a podle tatínka je úžasně chytrý a překvapuje ho svými myšlenkami. Ten nejmladší, dvouletý Jakub, je sluníčko rodiny. A pak ještě do konce roku přijde k Dobešovým další člen rodiny. Zda to bude vytoužená dcera, to ministr tatínek nepředvídá.

Řidič černého superba nešetří, venku je pošmourno, nevlídno, prší. „Samozřejmě sluníčko je fajn, hned se tady na tu krajinu lépe kouká, lépe se dýchá. Doslova i do písmene. Ale ani tohle počasí mne příliš neovlivňuje. Zase nemusím zalívat zahradu. Já jsem už při cestě dávno probuzen,“ říká. Pravidelně vstává v pět ráno a při nezbytné kávě zvané turek hodinku a půl vyřizuje mailovou poštu. „A taky posnídám. Není to žádná zdravá výživa. Dneska jsem měl výborný malinový džem, který jsem si přivezl o víkendu z mého rodiště z Kunštátu, byl jsem tam u rodičů na pravidelné návštěvě,“ říká.

„Jo, a začaly růst houby,“ naznačí, že les pro něho znamená vyčištění hlavy – tedy v rámci možností, po náročném týdenním kolotoči. Hlavu si čistí s rodinou a při opravě svého venkovského baráčku. „V podkroví jsem položil plovoucí podlahu, trochu zedničím,“ pochlubí se, že myslí nejen na politiku.

Jiná dimenze

Do osmé zbývá pět šest minut. Ministr si rovná dokumenty na svém stole, který zdobí pouze notebook s velkou obrazovkou, lampa ve zlaté barvě, tiskárna, stojan na tužky a pak několik dokumentů, úhledně srovnaných do pravého úhlu.

Najednou znervózní, vyrazí do rohu místnosti a z prosklené skříně vezme rychle štos dokumentů, které prolistuje a zase vrátí. Pak si začne opět přerovnávat papíry na stole. „Teď jste podřadil a jedete na dvojku. Jako buldok,“ komentuju změnu chování. „Ale, něco mi říká, že není něco v pořádku,“ vysvětluje ministr. Vzápětí uklidněn řadí obvyklou rychlost. Ta rychlost se jmenuje vytrvalostní.

Osmá odbíjí a do ministerské pracovny vcházejí náměstci a poradci. Je tu první jednání. V pravidelných intervalech místností začínají poletovat slova, která jsem v takové frekvenci ještě nikdy neslyšel. Brzy si na ně zvykám: Evropská unie, Lisabonská smlouva, šablony, škrty, přesuny, miliony, miliardy, finanční prostředky, Kalousek. Připadám si jako v americkém filmu o velké politice. Na druhou stranu ta debata připomíná porady jako každé jiné. Jen výše hodnot, o kterých se debatuje, je jaksi v jiné dimenzi.

Dusno až za hrob

Hlavním znakem školského, tělovýchovného a mládežnického ministra Dobeše je vlídné chování k podřízeným. Děkuje, oceňuje dobře zpracované podklady, včas dodané materiály. Právě obyčejné „Děkuji“ zní velice přirozeně. „Je milý, příjemný a připravený. Ví, co chce,“ říká mi na chodbě jedna z dam, které se kolem ministra pohybují.

Ministerskou kancelář měníme za velký zrcadlový sál a setkání vedení ministerstva. Ministr si pouze odskočí na toaletu, ale vzhledem k tomu, že je to při cestě do sálu, ani se moc nezdrží. Následují dvě nejdelší hodiny v celém dnu. Tedy pro mne. Velká místnost se brzy mění v kotel. Nedýchatelno a lehké „ospalo“, ale debata je vzrušená a dlouhá, připomínky srší na ministra jedna za druhou. Za minutu jedenáct je porada rozpuštěna. Minutu před jejím plánovaným koncem.

Sportovní probuzení

Bimbá jedenáctá a ministr Dobeš mizí za dveřmi, kde se debatuje v úzkém kruhu o rozpočtu. Mám hodinu volna. Stačím si odskočit do jídelny u ministerské budovy. Místo francouzských brambor, které vypadají příjemně, volím maso na houbách s rýží. Na to v ministerském předsálí druhou kávu - a už ministr prolétne kolem. „Pojďte, čekají mne náměstci,“ říká a zve k sobě ekonomickou náměstkyni Evu Bartoňovou. Než se rozkouká, vyšle k ní několik milých slov, které oceňují její výkon. Moc mile se to jistě paní náměstkyni poslouchá.

Přesně ve čtyřech půlhodinových blocích se vystřídají čtyři náměstci. U třetího náměstka přichází to, čeho se pan Dobeš obává - chřipka se přihlásila o slovo naplno. Přesně ve 13.16 kýchne. Dvakrát. A vzápětí začne smrkat.

Zatímco tři první náměstci debatují o školství, ten poslední mění téma - sport. Hned se probouzím z jakéhosi stereotypu školské palby, která na mne už několik hodin vystřeluje ze všech koutů ministerské budovy.

Únava útočí

Ťuk, ťuk, ťuk. Do kanceláře vstupuje asistentka a servíruje ministrovi na podnose oběd. Za lehkého cinkotu příboru se dále probírají sportovní miliony. Když poslední náměstek odchází, ministr dojídá – francouzské brambory s okurkou z jídelny. Je 13 hodin 58 minut.

Je tu opět rychlý odchod na toaletu. A pár minut pauzy, než přijde tajemník upřesnit časový plán na několik dnů dopředu.

Ministr se protahuje, ale už poněkud déle a unaveněji. „Nejhorší je, když se zastavím; to je na umření. Doma padnu. Musím vydržet do víkendu, ty dva dny mne dají dohromady,“ říká ministr – a vzápětí mu tajemník servíruje pozvánky na sportovní akce, kulturní vystoupení, žádosti o rozhovory. Termín za termínem. A do toho telefon. „Kuba má neštovice,“ sděluje „radostnou“ zprávu v kanceláři tatínek. O víkendu budou u Dobešů asi dva marodi.

Je tu pár minut po třetí a školský ministr mizí do jednoho ze salonků k debatě o státních maturitách. Za zavřenými dveřmi.

Patnáct minut před čtvrtou je naplánován odjezd do sídla Věcí veřejných, kde se scházejí čtyři véčkařští ministři, aby se připravili na zítřejší jednání vlády. Cesta autem trvá pár minut, ministr hovoří s manželkou o synovi a v jeho hlase se zračí nemocné tělo. Jenže je tu další schůzka. Tam vstup nemám. A tak tři hodiny lelkuji kolem véčkařského sídla a pak debatuji s ministerským řidičem Vojtěchem Maňasem. Josef Dobeš je jeho sedmým ministrem, kterého vozí.

Živá voda

Když ručičky protnou sedmou večerní, řidič se superbem je připraven. Je patnáct minut po sedmé, do vozu vstupuje muž menší postavy. Vzápětí vyrážíme směr Slaný a Dolín.

„Tak jaké to bylo, pane ministře?“ ptám se v autě Josefa Dobeše, kterému přistály znatelné kruhy pod očima. „Jsem unavený, zítra to snad na vládě bude volnější. Na víkend jsem ale musel odložit účast na některých akcích. To bych nezvládl,“ říká a nechává se vézt zkušeným řidičem za rodinou.

Za pár desítek minut Škoda Superb brzdí před domem, který pan Dobeš ve chvíli, kdy není ministr, opravuje. Ve dveřích ho vítá manželka, nejstarší syn – a samozřejmě Dobeš benjamínek. Když ministr vidí malého Kubu, pookřeje. A jako by na chvíli zapomněl, že si v autě opakoval, že ihned vypije čaj s citronem a polkne prášky proti chřipce a alergii…

„Pane ministře, tak se mějte fajn,“ říkám mu a nasedám do auta. Když za ním zaklapnou dveře, ohlédnu se. A ve skle vidím, jak zvedá malého Kubu…

Josef Dobeš (46 let), ministr školství, mládeže a tělovýchovy, ženatý, manželka Lucie (26 let), děti: David (15 let – v pěstounské péči), Kryštof (12 let, z prvního manželství), Jakub (2). Pochází z Moravy, bydlel v Praze, nyní v Dolíně u Slaného na Kladensku. Je věřící, hrával fotbal. Jako psycholog pracoval s vězni ve vazební věznici v Praze na Pankráci, působil jako dětský a rodinný psycholog, provozoval psychodiagnostiku a psychologické poradenství. Spoluzakládal stranu Věci veřejné, je jejím místopředsedou.