Jak jste si našel cestu ke kostelu?
Před mnoha lety se na Horkách sloužily mše, ale nebyl nikdo, kdo by zvonil na kostelní zvony. Tak jsem se zeptal tenkrát ještě pana faráře, zda bych mohl zvonit a on řekl ano. Tenkrát jsem ještě měl malé děti. Já jsem tenkrát zvonil na velký zvon, syn na malý. Začalo nás to bavit, dělalo nám to radost. Zvonili jsme na mších v neděli ráno. Postupně jsme si z toho udělali milou povinnost, když děti postupně odcházely z domova, tak jsem se naučil zvonit na oba zvony, protože zvonit jen na jeden by byla ostuda.

Počet věřících nám tady ale začal klesat. Mše se pak začaly sloužit dole v kapli ve vesnici, ale to časem také skončilo, jenže klíče mi zůstaly v kapse. Bylo mi hloupé nechat kostel napospas pavoukům, tak jsem do něho čas od času přišel uklidit.

Pak ale přišla oprava kostela. Po dobu opravy jsem zvonit nechodil, a když jsem potom přišel, tak za dveřmi stála míchačka, pytle s cementem, s vápnem, lešení… bylo to úplně k uzoufání. Dveře jsem zase zamknul, dělníci za 14 dní přijeli, vzali si věci a zůstal tam jen nepořádek. Tak jsem se dohodl s několika spolupracovníky, s nimiž jsme začali uklízet. Pak jednou za čas, protože už nebyly mše, jsme se sešli a zase jsme něco uklidili, nebo ometli popadanou omítku.

Kostel díky opravám začal vysychat. Pak přišel nápad zorganizovat zpívání dětí ze základní školy v Brodcích a našich dětí z horecké střední školy. To se kostel musel pořádně uklidit a nazdobit a to byl prvotní impuls k tomu začít kostel zvelebovat a zdobit, protože všechna umělecká díla byla z něj v 90 letech bohužel ukradena nebo vyvezena a uložena do depozitářů či instalována jinde. Začali jsme výzdobu jednoduchým až naivním způsobem vracet. Lidé chodili a vzpomínali jaké to bylo, když tam chodili jako děti, na smuteční rozloučení či jako svatebčané.

Pak jsme s tím začali nakládat trochu odborněji díky panu Kratochvílovi. Později na Noc kostelů přišla paní Hamplová, která nám přinesla další vhled a pomalu se začaly rozjíždět další akce. Lidi chodili, líbilo se jim to, názory byly pozitivní. Vrcholem pak byla předloni odsloužená půlnoční mše, kdy přišlo asi 220 lidí. To byla mimořádná nálada.

Jak se vám podařilo zavěsit reprodukci oltářního obrazu?
V kostele byl obraz svatého Mikuláše, který dává dary třem pannám. Byl obrovský, pídil jsem se potom kde je a jak skončil. Podařilo se mi zjistit, že byl přemístěn do kostela v Ústí nad Labem. Ukázalo se však, že je možné, že byl zničen při povodni.

Paní Hamplová se tehdy jala do toho kostela zajet. Zjistila, že je obraz v pořádku a přefotila jej. Kolega se pak zmínil, že by našel tiskárnu, která by zajistila velkoplošný tisk plátna. Pak následovalo dlouhé vyjednávání a hledání způsobu, až jsme dospěli k tomu, že je tisk možný a pro nás finančně dostupný.

Poté jsme ale řešili jak jej pověsit, oválný obraz je totiž 4,6 metru vysoký a 3,4 metru široký a potřebovali jsme ho zavěsit do výšky zhruba devíti metrů.

Hledali jsme firmu, která by udělala oválný rám, s památkáři jsme se bavili o jejich zkušenostech. Nakonec jsme se ale vrátili ke dřevěné desce. Tu nám vyrobil truhlář, pan Heřman. Vyzvedli jsme ji do té výše, čalouník z Benátek, Petr Novák, nám plátno zakotvil na desku a pak jsme plátno přidělali na dřevěnou desku.

Tisk je velmi kvalitní a stačí nedbalé sáhnutí a došlo by k nevratnému poškození. Museli jsme pracovat velmi citlivě a obratně. Bylo to složité až nebezpečné. Nevím, zda bych měl znovu chuť jít do tak náročné operace. Mám pořád pocit trnutí v zádech z toho, jak se obraz dostával na místo.

Co děláte nyní v době covidu?
Teď děláme spíše dílčí věci, radíme se do čeho se pustit a do čeho ne. Připravili jsme kostel na Vánoce, byť se tam žádná akce nemohla uskutečnit. Snažíme se, abychom byli připraveni, až se zase jednou otevře.

V kostele se také pořád práší, bojujeme s holuby, čistíme okolí kostela od náletových dřevin, ale trochu dřímeme, možná proto o tom teď víc přemýšlíme, jakým směrem se vydávat dál.

Já jsem pochopil, že arciděkanství má zájem kostel darovat někomu, kdo by jej užíval. My si myslíme, že by se majitelem měla stát obec, která se historicky podílela na aktivitách, které se v kostele děly. Favorizujeme tedy, aby novým majitelem byla obec, je to její chlouba, je to prostor, který by obec měla používat ve svůj prospěch. Také by měla poskytnout finanční stabilitu záměru, kterému bude kostel sloužit.

Je pravda, že darovací smlouva není černobílá. Církev si dál vymiňuje možnost, aby zde mohly být konány bohoslužby, to však není problém. My jen chceme, aby to využití mohlo být širší. U nás se však ukazuje, že obec není jednotná v otázce, zda nabýt tuto stavbu. Vypadá to tedy, že toto jednání bude ještě na delší běh.

Jaké by mohlo být další využití a jsou tady někdy bohoslužby?
Kostel by si měl najít nově další využití, protože jak doba jde, tak se potřeby lidí mění. Bohoslužba by se mohla konat, pokud bychom se dohodli s panem arciděkanem a přišli by věřící. To se ale běžně neděje. Při půlnoční jsme s předstihem zamluvili čas, mše se konala, z více než dvou set návštěvníků však bylo věřících do patnácti. To je podle mne realita, na níž musíme nějakým způsobem reagovat. Buď to bude skanzen historie nebo to bude místo, které současným lidem z Horek, Brodců a Hrušova bude dobře sloužit.